Jak se tyhle trendy rodí? Vesměs stále stejně. Větší odborníky než u Disneyho ale ohledně tohoto tématu nenajdete. Právě rodné místo Goofyho a Mickey Mouse si přímo zakládá na tom, aby v jeho filmech všichni působili reprezentativně a vytvářeli dojem dokonalého mladého jedince, za nímž se mohou šikovat davy náruživých fanoušků a fanynek. Muzikál ze střední a jeho dva předchozí díly jasně ukázaly, že léty prověřená taktika stále dobře funguje. Naverbujte do pitomé teenagerské agitky hezké tvářičky, nechte je zpívat přihlouplé, ale do posledního tónu přesně znějící písničky a penízky se pohrnou rychlostí, jíž by Disneymu mohl závidět i jackpot staré dobré Sportky.
Muzikál ze střední je hlavně obchodní značka. Produkt, jenž se musí prodávat stůj co stůj a čím víc, tím líp. Trojka tedy ani nemohla přijít s výraznými změnami oproti svým starším bratříčkům, ba naopak. Musela se držet v zajetých kolejích, jen s vyšším rozpočtem, dospělejšími, svalnatějšími a hlasivkově vybavenějšími hrdiny. Není tedy divu, že výsledný výtvor končí přesně v těch mezích, které se obecně očekávaly. V několika ohledech ovšem dokáže příjemně překvapit. A není divu, že jde převážně o taneční čísla a jednotlivé songy.
V ničem jiném ostatně Muzikál ze střední s žánrovou konkurencí soupeřit nemůže, obzvlášť, staví-li na scénáři, jenž by sepsalo za jednu osmihodinovou šichtu i dítko základní školou povinné. Příběh o první lásce Troye a Gabrielly se táhne již přes 4 hodiny filmového času, za tu dobu si ti dva dali horko těžko jednu pusu a teď přišla chvíle, kdy si dost možná řeknou definitivní sbohem. Střední škola se totiž blíží ke svému konci a jakmile se rozdají poslední vysvědčení, rozjedou se jednotliví studenti na vysněné univerzity, jež mladým milencům příliš nepřejí. Jenže Zac Efron je Zac Efron, a ten nedovolí, aby se jeho vztah s životní láskou rozpadl jen kvůli tomu, že by měl každý týden dojíždět do velkoměsta svou rozpadající se dodávkou. A jelikož jsme v pohádce, to by bylo, aby se neobjevil dobrý tucet výchozích možností, jak celou záležitost vyřešit. V Disneyho alternativním vesmíru plného pestrobarevně oblečených modýlků a modelek přece neexistují věci jako zklamání, pláč či neštěstí. Dobře se učte, hrajte basket a všechno bude dobré. To vám radí nejen Gumídci, ale i strýček Skrblík.
Předpokládám, že jste již dávno pochopili, že si z Muzikálu dělám tak trochu legraci. Ostatně brát vážně film, v němž se na jednu stranu tvrdí, že máte být sami sebou a dělat věci po svém, abyste se v zápětí dozvěděli, že nejdůležitější je být součástí „stáda“ (vypadat a chovat se stejně jako všichni okolo) a táhnout za jeden provaz, to doopravdy nejde. Myšlenkově je Muzikál ze střední ve všech svých kapitolách jednoduše k smíchu a osobně se stále stydím za to, že mi jednička přijde jako vcelku obstojné guilty pleasure. Třetí díl na příběh a jeho konstrukci rezignoval podobně jako část číslo dvě a místo vyprávění se dostavil sled více či méně kvalitních muzikálových scének, jež se snaží zakrýt fakt, že uvnitř tohohle dortu není sladký krém, ani povidla, ale spíše černá hmota, nemálo podobná dehtu v cigaretách.
Ty jsou samozřejmě v Disneyho vyleštěném světě absolutní pasé, stejně jako alkohol, drogy či sex. Jediné, na čem mohou být děcka závislá je jen ten proklatý tanec a zpěv. A alespoň tady se dá Muzikálu ze střední provolávat jakás takás sláva. Takovému Hairsprayi zajisté taneční kreace Zaca a jeho bandy nesahají ani po kotníky, ale minimálně tři scénky mají na to zapsat do žánrové kroniky obstojným písmem. Když to totiž režírující Kenny Ortega (jinak fušer z povolání) rozjede na plno a má po ruce nejen peníze, ale i dobrou písničku, zvládá nejen zabavit, ale dokonce i pobavit. Takové I Want It All, jež na soundtracku bez pomoci vizuálu poměrně tratí, je jednoznačná pecka, která se nemá za co stydět. Choreografie je špičková, hudba uši netrhá a odkaz na Chicago potěší nejen fanynky Richarda Gerea. A to není všechno. K tomu lepšímu se dá započítat i minimálně v úvodu slušně rozjetá variace na Backstreet Boys uprostřed vrakoviště či nečekaně heterosólo samotného Zaca při interpretaci rozervané Scream.
Tím však výčet kladů víceméně končí. Zbytek písní vás totiž sice nezabije a oproti předešlým dílům udělali tvůrci i pár kroků kupředu (hlavně v návaznosti a přechodech z mluveného slova do zpěvu), ale Muzikál ze střední stále zůstává prudérním pozlátkem pro dvanáctiletou cílovku. Všichni ostatní mohou jen kroutit hlavou nad místy chybějícím souzněním mezi audiem a videem, hloupostí celého scénáře, jímž se Disneyho rybáři snaží do své sítě ulovit další mladé rybičky, a celkovým vyzněním, jež nemá hlavně v rozplizlém závěru daleko k ochotnickému divadlu za několik desítek milionů amerických dolarů.
