| Rok: | 2009 |
CZE premiéra: 30.7.2009
Proroctví
. : Info o filmu
. : Hodnocení uživatelů ( film hodnotil 1 uživatel )
Psema   |
. : Recenze
O herecké křeči Nicolase Cage se mluví už tři roky, ovšem jediný, kdo si jí ještě nevšimnul je herec sám. Místo toho s každým dalším filmem razantně přitvrzuje ve svých pohledech raněné laně, vykulených očích a grimasách, které dalece přesahují tradiční přehrávání. Vlastně je spodivem, že mu ještě Hollywood nezavřel své zlaté dveře a neukázal vztyčený prostředníček. Jenže u Cage vždycky platilo, že když ho dostane pod ruku dobrý režisér, dokáže z něj vymáčknout výkon, který – když už nic jiného – alespoň neurazí. A co si budeme povídat, vyšeptalí bratři Pangové, Lee Tamahori nebo pako největší Mark Steven Johnson nejsou zrovna lodivody, kteří lpí na precizním herectví. Místo toho si raději hrají s nejrůznějšími udělátky, blbnou s digitálními triky a ukájí se ve vlastní vizi, která je bohužel většinou na míle vzdálená od toho, co bychom si představovali.
To Alex Proyas je jiná třída. Zavalitý šetřílek vesměs všechny své filmy založil na dvou věcech – slušných hercích a dobře zvolené stylizaci. Stačí se podívat třeba na Vránu, anebo Já, robot, v němž Proyas naplno ukázal, jaký potenciál v něm tkví. Proyas se totiž nikdy nebojí dělat důležitá rozhodnutí, kolikrát vytáhne i vpravdě béčkový scénář tam, kam by se nikdo jiný nedostal (velice plytká Vrána) a právě to se mu vyplatilo v případě Proroctví, jež ze všeho nejvíc trpí scenáristickou nerozvážností a poněkud nestabilní dějovou linkou, která se pohybuje hned na několika žánrových územích.
Cage tu hraje profesora na vysoké škole (a vcelku přesvědčivě), který se svými studenty rád polemizuje na téma determinismu, s vlastním synem pozoruje hvězdy a strašně rád používá fráze, které by zaváněly klišovitostí i scenáristům mexických telenovel (Together, forever…). O jeho začínajícím alkoholismu raději pomlčíme (hups ;). Svých oblíbených přednášek a flašky whisky se ale musí zanedlouho vzdát, poněvadž na základní škole jeho syna právě odšpuntovali padesát let zadělanou časovou kapsli, do níž děcka z roku 1959 ukryla obrázky s představami o pro ně vzdálené budoucnosti. Jenže mezi haldou nezáživných papírů je jeden zatraceně zajímavý, plný různorodých čísel, které zdánlivě nedávají smysl. Nicolas si však dá sklenku Jima Beama a celou záhadu záhy rozlouskne, když zjistí, že čísla označují data, souřadnice a dokonce i počty zesnulých ze všech nejvýraznějších nehod v uplynulé půlce století. Tak jednoduché to ale není. Čísla na papíře značí, že s katastrofami není ani zdaleka konec, syn slyší divné hlasy a vidí ještě divnější lidi a matička Země se začíná malinko potit. Proč?
Na to si musíte počkat až do kina, jedno ale můžu říct dopředu, Proyas nešel stezkou, kterou by na devadesát procent zvolili všichni ostatní. Zatímco by Michael Bay a Roland Emmerich zaměstnali celou četu počítačových mágů a připravili akční peklo, Proyas jde na věc pěkně od lesa a nikam nespěchá. Pomalu buduje napětí skrze postupné odhalování tajemných značek a až někam do poloviny šetří i s nákladnými trikovými „wow efekty“ (s nízkým rozpočtem ani nemá na výběr). Místo nich nabídne jen Cage, komorní prostředí a spoustu zajímavých (leč trochu naivních) teorií o všem možném, zahrnující náboženství, astronomii a dokonce i základní příručku o dobrém rodičovství. A je to zábavné, to mi můžete věřit. Od začátku do konce totiž film pohání kupředu nabušený Beltramiho soundtrack, jenž by oživil i nudné drama o chlapíkovi nakupujícím v sámošce rohlíky.
A když se Proyas dostane za polovinu, rozjede se film teprve naplno. Scénář začne ve svých šílených teoriích lehce přestřelovat (pro někoho možná až příliš), ale ačkoliv můžete nad jednotlivými zjištěními ohrnovat nos, žádné z nich nemůžete jednoduše smést ze stolu. Na to je scénář až příliš sofistikovaný a nedá se mu upřít poměrně bohatý myšlenkový obsah. To, že je poněkud těžkopádně zakomponován do děje, je jiná věc. Nebyl by to ale Proyas, aby i z takové neplechy nevyklouzl s jen pár povrchovými zraněními. Stačí si vybavit, jak elegantně bruslil na filozoficko-blockbusterové hranici s Já, robot, něco podobného předvádí i v Proroctví, kde si celou dobu hraje na něco mezi absurdním E.T. thrillerem a mrazivou apokalyptickou sci-fi, aby v samotném závěru místo zatáhnutí ruční brzdy šlápnul pořádně plyn a stočil filmovou káru úplně jiným směrem. Odvážné? Jistě? Chytré? Jak pro koho. Zakončení pár lidí nerozdýchá, ti ostatní by z něj ale mohli být relativně nadšení. Už jen proto, jak ho Proyas podá a jak mu při tom pomůže samotný Nicolas, jehož vyjevený pohled není v Proroctví ani jednou na pár facek.
Ba naopak. Nicolas je tu po celou dobu sympaticky umírněný, a i když občas upustí trochu víc páry, než je nutné, nikdy to není takový provar jako když v Rituálu, navlečený do medvědího kostýmu, mlátil ženské a křičel, že včely ne. Skoro by se dalo říct, že jde o návrat někam k prvním Lovcům pokladům, kde se dal také bez problémů přežít bez toho, abyste si museli jít koupit do lékárny prášky na uklidnění. Ty tentokrát možná využijete při sledování hysterické Rose Byrne, jež si nevybrala úplně nejlepší den a nebýt toho, že jí to za všech okolností sluší, divili byste se, co na ní pan učitel vlastně vidí.
Jak už jsem ale říkal, rozhodně se jděte podívat do kina. Proroctví totiž rozhodně není tak hloupé, jak by se mohlo z premisy či z obsazení zdát, Proyas v něm opět dokázal, že zvládne za málo peněz obdařit svět pořádnou dávkou muziky, a v týdnech, kdy je v kinech pouze obrýlený čaroděj, nikdy neuškodí přehodit výhybku a jít na něco, u čeho neznáte dopředu konec. A normálně hrající Nicolas je vlastně taky slušné vnadidlo.
O herecké křeči Nicolase Cage se mluví už tři roky, ovšem jediný, kdo si jí ještě nevšimnul je herec sám. Místo toho s každým dalším filmem razantně přitvrzuje ve svých pohledech raněné laně, vykulených očích a grimasách, které dalece přesahují tradiční přehrávání. Vlastně je spodivem, že mu ještě Hollywood nezavřel své zlaté dveře a neukázal vztyčený prostředníček. Jenže u Cage vždycky platilo, že když ho dostane pod ruku dobrý režisér, dokáže z něj vymáčknout výkon, který – když už nic jiného – alespoň neurazí. A co si budeme povídat, vyšeptalí bratři Pangové, Lee Tamahori nebo pako největší Mark Steven Johnson nejsou zrovna lodivody, kteří lpí na precizním herectví. Místo toho si raději hrají s nejrůznějšími udělátky, blbnou s digitálními triky a ukájí se ve vlastní vizi, která je bohužel většinou na míle vzdálená od toho, co bychom si představovali.
To Alex Proyas je jiná třída. Zavalitý šetřílek vesměs všechny své filmy založil na dvou věcech – slušných hercích a dobře zvolené stylizaci. Stačí se podívat třeba na Vránu, anebo Já, robot, v němž Proyas naplno ukázal, jaký potenciál v něm tkví. Proyas se totiž nikdy nebojí dělat důležitá rozhodnutí, kolikrát vytáhne i vpravdě béčkový scénář tam, kam by se nikdo jiný nedostal (velice plytká Vrána) a právě to se mu vyplatilo v případě Proroctví, jež ze všeho nejvíc trpí scenáristickou nerozvážností a poněkud nestabilní dějovou linkou, která se pohybuje hned na několika žánrových územích.
Cage tu hraje profesora na vysoké škole (a vcelku přesvědčivě), který se svými studenty rád polemizuje na téma determinismu, s vlastním synem pozoruje hvězdy a strašně rád používá fráze, které by zaváněly klišovitostí i scenáristům mexických telenovel (Together, forever…). O jeho začínajícím alkoholismu raději pomlčíme (hups ;). Svých oblíbených přednášek a flašky whisky se ale musí zanedlouho vzdát, poněvadž na základní škole jeho syna právě odšpuntovali padesát let zadělanou časovou kapsli, do níž děcka z roku 1959 ukryla obrázky s představami o pro ně vzdálené budoucnosti. Jenže mezi haldou nezáživných papírů je jeden zatraceně zajímavý, plný různorodých čísel, které zdánlivě nedávají smysl. Nicolas si však dá sklenku Jima Beama a celou záhadu záhy rozlouskne, když zjistí, že čísla označují data, souřadnice a dokonce i počty zesnulých ze všech nejvýraznějších nehod v uplynulé půlce století. Tak jednoduché to ale není. Čísla na papíře značí, že s katastrofami není ani zdaleka konec, syn slyší divné hlasy a vidí ještě divnější lidi a matička Země se začíná malinko potit. Proč?
Na to si musíte počkat až do kina, jedno ale můžu říct dopředu, Proyas nešel stezkou, kterou by na devadesát procent zvolili všichni ostatní. Zatímco by Michael Bay a Roland Emmerich zaměstnali celou četu počítačových mágů a připravili akční peklo, Proyas jde na věc pěkně od lesa a nikam nespěchá. Pomalu buduje napětí skrze postupné odhalování tajemných značek a až někam do poloviny šetří i s nákladnými trikovými „wow efekty“ (s nízkým rozpočtem ani nemá na výběr). Místo nich nabídne jen Cage, komorní prostředí a spoustu zajímavých (leč trochu naivních) teorií o všem možném, zahrnující náboženství, astronomii a dokonce i základní příručku o dobrém rodičovství. A je to zábavné, to mi můžete věřit. Od začátku do konce totiž film pohání kupředu nabušený Beltramiho soundtrack, jenž by oživil i nudné drama o chlapíkovi nakupujícím v sámošce rohlíky.
A když se Proyas dostane za polovinu, rozjede se film teprve naplno. Scénář začne ve svých šílených teoriích lehce přestřelovat (pro někoho možná až příliš), ale ačkoliv můžete nad jednotlivými zjištěními ohrnovat nos, žádné z nich nemůžete jednoduše smést ze stolu. Na to je scénář až příliš sofistikovaný a nedá se mu upřít poměrně bohatý myšlenkový obsah. To, že je poněkud těžkopádně zakomponován do děje, je jiná věc. Nebyl by to ale Proyas, aby i z takové neplechy nevyklouzl s jen pár povrchovými zraněními. Stačí si vybavit, jak elegantně bruslil na filozoficko-blockbusterové hranici s Já, robot, něco podobného předvádí i v Proroctví, kde si celou dobu hraje na něco mezi absurdním E.T. thrillerem a mrazivou apokalyptickou sci-fi, aby v samotném závěru místo zatáhnutí ruční brzdy šlápnul pořádně plyn a stočil filmovou káru úplně jiným směrem. Odvážné? Jistě? Chytré? Jak pro koho. Zakončení pár lidí nerozdýchá, ti ostatní by z něj ale mohli být relativně nadšení. Už jen proto, jak ho Proyas podá a jak mu při tom pomůže samotný Nicolas, jehož vyjevený pohled není v Proroctví ani jednou na pár facek.
Ba naopak. Nicolas je tu po celou dobu sympaticky umírněný, a i když občas upustí trochu víc páry, než je nutné, nikdy to není takový provar jako když v Rituálu, navlečený do medvědího kostýmu, mlátil ženské a křičel, že včely ne. Skoro by se dalo říct, že jde o návrat někam k prvním Lovcům pokladům, kde se dal také bez problémů přežít bez toho, abyste si museli jít koupit do lékárny prášky na uklidnění. Ty tentokrát možná využijete při sledování hysterické Rose Byrne, jež si nevybrala úplně nejlepší den a nebýt toho, že jí to za všech okolností sluší, divili byste se, co na ní pan učitel vlastně vidí.
Jak už jsem ale říkal, rozhodně se jděte podívat do kina. Proroctví totiž rozhodně není tak hloupé, jak by se mohlo z premisy či z obsazení zdát, Proyas v něm opět dokázal, že zvládne za málo peněz obdařit svět pořádnou dávkou muziky, a v týdnech, kdy je v kinech pouze obrýlený čaroděj, nikdy neuškodí přehodit výhybku a jít na něco, u čeho neznáte dopředu konec. A normálně hrající Nicolas je vlastně taky slušné vnadidlo.
Datum: 28.7.2009 16:00 | FILM: 
Autor: Petr Semecký