Příběh začíná ve městě zahaleném v sněhové nadílce, do kterého se po sedmi letech vrací Yuichi Aizawa, středoškolský student a hlavní hrdina seriálu. Na dobu před sedmi lety si samozřejmě vzpomíná jen velice matně, což je sice hojně používaná příběhová rekvizita, ale nádech tajemna a určitou nejistotu u postav, které Yuichiho znají z dřívějška, dokáže vyvolat i tak. Postavy jsou v klasickém harem stylu, to jest jeden hlavní hrdina a spousta dívek, zpravidla s určitým stupněm více či méně skrývané náklonnosti vůči hrdinovi. Určitě znáte třeba Love Hinu, Chobits, Clannad, neslavné School Days nebo neméně strašné Kimi ga Nozomu Eien (říkám já, svůj fanklub všechny zcela jistě mají). Z výše uvedených byl podtrhnul Clannad, který je o něco mladším herním dítkem studia Key. Clannad je opravdu podezřele podobný Kanonu, zavání až sebevykrádáním, což mi nijak nevonělo. Teprve film se nesl v jiném duchu, kvůli spoustě jiných much ale studiu moc na důvěře nepřidává.
To vše má na zážitek z Kanonu pramalý vliv (počítám s faktem, že jej vidíte jako první, jinak za nic neručím). Děj má trochu zvláštní spád díky tomu, že se dělí na jakési etapy, ve kterých se postupně věnuje různým ženským postavám z Yuichiho „harému.“ Tento způsob vyprávění je nutný, pokud chtějí tvůrci ve výsledném seriálu ponechat v co nejméně změněné míře příběh ze hry, kde se děj větví podle toho, ke které dívce se hráč přikloní. Na jedné straně si tak užijete více postav a více relativně zajímavých příběhů, na straně druhé není ani jeden z nich tak silný jako příběh, který by se soustředil jen na jednu dívku.
A jaké že to holky má Yuichi k dispozici? Nayuki, jeho sestřenice (opakuji, romance mezi bratrancem a sestřenicí není v Japonsku považována za nějak zvláštní tabu), je klasickým příkladem „moé,“ ultraroztomilé dívky, která nepotřebuje disponovat nijak úžasným intelektem (což rozhodně neznamená, že by to byla hloupoučká nanynka). Věnuje se běhu a straaašně ráda (a tvrdě) spí. U její matky je Yuichi ubytován, mimochodem, její matka dělá marmeládu, za kterou by teroristické organizace daly jmění, a která je zdrojem bezbřehého děsu všech, kdo s ní už jednou přišli do styku (pozn.: nikdo, kdo by byl ochoten ji pozřít podruhé, se ještě nenašel). Další z dívek, Ayu, je snem všech pedofilů. Vypadá na deset, ale je jí tolik co Yuichimu. Nadevše miluje taiyaki (druh plněné buchty) a když se jí něco nelíbí, používá citoslovce „uguuu,“ které půlka diváků miluje a zbytek nenávidí. A spousta jejích okolností je nadmíru podivná. Makoto je pak holka, která nejen mladší vypadá, ale mladší doopravdy je. Yuichiho potká na ulici a začne do něj mlátit pěstičkami, protože si údajně nepamatuje nic jiného než jeho a to, že ho nesnáší. Což jí ale nebrání v tom, aby se k němu domů nastěhovala. Shiori vysedává před školou, kterou Yuichi navštěvuje, protože je údajně už dlouho nemocná (ano, nepletete se, klišé se nám scházejí jako na běžícím pásu). Mai je jeden studený čumák (studená čumáčice, čumačka?), pokud znáte Yuki z Haruhi Suzumiye, jste doma. S Mai by teoreticky žádná sranda být neměla, ale to neznáte Yuichiho... čímž se dostáváme zase k jeho charakteru.
Opět, kdo viděl Clannad, ví už z velké části, o co jde. Většina anime hrdinů by byla z výše jmenovaného harému úplně na větvi, takže by se minimálně dvacet dílů naprosto znemožňovala. Yuichi je totálním opakem tohoto archetypu - jeho cynický projev a to, jak si z roztomilých dívenek celkem bezcitně střílí, je opravdu unikát. Některé momenty jsou k popukání, zbytek je minimálně úsměvný, na trapnost nedojde prakticky vůbec - což si zaslouží pochvalu. Samozřejmě, na konci každé příběhové větve se dostane ke slovu romantika, ale úroveň se nijak znatelně nesnižuje. Jen u první větve se mi zdálo, že to ještě scénárista s přepisem zkoušel jaksi „nanečisto,“ takže u klimaxu už patos a sentiment vyloženě skřípal mezi zuby. Kdo přežije inkriminovaných pár dílů, dočká se lepších zítřků.
Rozdělení Yuichiho zájmu na více etap přináší i další komplikaci - vzhledem k tomu, že byla ve velké míře zachována i romantická stránka vztahu s jednotlivými dívkami, vypadá Yuichi po druhém nebo třetím přesunu preferencí jako parádní děvkař. Určitě pomůže, když se budete na větve dívat spíš paralelně než sériově, ale v každém případě se můžete chytit mírných bodů zvratu, které na konec každé etapy tvůrci přibalili a které mají linie propojovat. Bez spoilerů k nim není co dodat, ale ještě si trochu postěžuji na ony konce. Vím, že happyendy dělají méně náročným divákům radost, ale trochu vyspělejší člověk se nemůže spokojit s jejich trvalým přísunem. Uvítal bych, kdyby aspoň dva nebo tři z konců nekončily úplně sluníčkově, ale nepovedený bad-end se vetřel jen jeden, takže jsem opět utřel hubu a bolestně se usmíval při každém úžasně optimistickém závěru. Kruci, já bych za pořádný fanabuse upsal duši Satanu, už abych měl doma ten Gundam 00.
Animace a kresba je tradičně vynikající, co byste od Kyota (Haruhi Suzumiya no Yuuutsu) jiného čekali? Hudba je celkem příjemná, nicméně že bych si ji po dodívání zapamatoval nebo dokonce pocítil potřebu ji poslouchat samostatně, to ani omylem. Až na jednotlivé závěry, které se však nejspíš příčí jen mému rozmaru, je Kanon dobré anime, které se sleduje plynule a skoro bez hluchých míst. Své mouchy má (co ne?), ale zklamáni po jeho sledování s největší pravděpodobností nebudete ani náhodou. Pevně věřím, že spíš naopak.
