| Rok: | 2008 |
CZE premiéra: 12.3.2009
Marley a já
. : Info o filmu
. : Hodnocení uživatelů ( film hodnotili 3 uživatelé )
Antee   |
Psema |
Toren1 |
. : Recenze
Psi k našemu životu neodmysliteně patří. Ať už v podobě Punťy, potomka okresního oplodňovače a pěstěné fenky s průkazem původu odněkud z vesnice, přes nadýchané uzlíčky s trpitelským výrazem v náručí celebritek, až po toho vlastního, rodinného psa, který s věčně zablácenýma tlapkama polehává nejradši na gauči. Bez ohledu na velikost a původ, všechno jsou to stejné vychytralé potvůrky, hnané touhou cokoliv v nestřežený okamžik sežrat, ukrást a oslintat, rozcupovat na miliardu kousků na nejnepřístupnějším místě v bytě, případně aspoň rozprostřít svoje chlupy po všem v dosahu. Věční ničitelé, kteří na oplátku za lidskou trpělivost šíří i vrozenou pohodu a ohroné kvantum té své nezištné lásky, projevované od donášky nejodporněji pískající hračky přímo do postele až po jednoznačné přitulení se a oblíznutí ruky. Ano, i já mám doma jednoho 'Marleyho' :).
Marley a já rozhodně necílí jenom na docela širokou cílovou skupinou pejskařů, ono odsoudit snímek na základě trailerů je zatraceně jednoduché a přesvědčujeme se o tom denodenně. Snímek mapuje část života novináře Johna Grogana, nepříliš úspěšného publicisty, který řeší, jak na pár let zabrzdit přítelkyni lačnou po dítěti. Protřelý svůdce - kamarád mu doporučí místo mimina nasměrovat mateřské city jeho partnerky na o něco méně náročného a rozhodně méně zlomového psa. A tak se na Jeniny narozeniny jede pro štěnátko labradora, konkrétně pro malého, sladkého a zlevněného Marleyho. Jakou příšerku si to nastěhovali do domu, zjistili záhy. Marley ničí co vidí, jeho ostrým zoubkům a drápkům žádný polštář neunikne, dotáhne do konce jakoukoliv lumpárnu a zlobí, zlobí, zlobí.
Naprosto s přehledem by se mohl poskládat film jenom z takových úsměvných a reálných scének, kdy pejsek něco vyvádí a roztomile u toho kouká, jenže tvůrci a i samotný opravdový John Grogan, autor knižní předlohy, měli vyšší ambice. Dokonce důležitější složkou než Marleyho kousky je oproti názvu život Johna a Jen, docela harmonických manželů, kterým nejen pes obrátil svět a plány naruby. Děti, stěhování, práce, ohromná spousta stresu, starostí a zodpovědnosti, která k určitým situacím náleží, a tím vším s nimi prochází věrný labrador a dojaté diváctvo. Nejsem ještě ve věku, kdy bych na založení rodiny vůbec pomýšlela, ale ony situace vypadaly z mého pohledu neuvěřitelně autenticky a nepříjemně samozřejmé. Proto se nedá nic jiného dělat, než chválit režiséra (David Frankel, Ďábel nosí Pradu) a především oba hlavní herce, nikdy bych nevěřila, že přirozená Jennifer Aniston je schopná takového výkonu, u Owena Wilsona mě to vlastně ani moc nepřekvapuje.
Být okolo rodinných trampot nějaká jiná omáčka, rozhodně by nedocházelo ke stejnému dopadu na diváka. Rozverný úvod a první třetina, vyplněné jen láskou dvou aktérů a autentických pitomin toho chlupatého, jsou v naprostém kontrastu s poslední drtivou dvacetiminutovkou (celý film má dvě hodiny a utíká jak po másle), kterou vážně nechci ani náznakem vyspoilerovat. S jiným začátkem, s jiným koncem, nevznikl by tak ohromující rozdíl mezi tím, co člověk v určitých etapách života považuje za důležité a Marley a já by byl hned o něco víc obyčejnější a snadněji zapaduvší. Což si v té finální podobě ani maličko nezaslouží.
Těžko v blízké budoucnosti najdete tak civilní a citlivý snímek, který nevydírá (možná maličko), ale především doopravdy dojímá. A to evidentně nejen příslušnice nežného pohlaví, i pěkné cyniky, ale právě kvůli velké síle se mi trochu příčí doporučovat zrovna Marelyho na příjemný večer ve dvou. Zvažte svoje možnosti, přehodnoťte náladu, ale do kina rozhodně vyražte.
Psi k našemu životu neodmysliteně patří. Ať už v podobě Punťy, potomka okresního oplodňovače a pěstěné fenky s průkazem původu odněkud z vesnice, přes nadýchané uzlíčky s trpitelským výrazem v náručí celebritek, až po toho vlastního, rodinného psa, který s věčně zablácenýma tlapkama polehává nejradši na gauči. Bez ohledu na velikost a původ, všechno jsou to stejné vychytralé potvůrky, hnané touhou cokoliv v nestřežený okamžik sežrat, ukrást a oslintat, rozcupovat na miliardu kousků na nejnepřístupnějším místě v bytě, případně aspoň rozprostřít svoje chlupy po všem v dosahu. Věční ničitelé, kteří na oplátku za lidskou trpělivost šíří i vrozenou pohodu a ohroné kvantum té své nezištné lásky, projevované od donášky nejodporněji pískající hračky přímo do postele až po jednoznačné přitulení se a oblíznutí ruky. Ano, i já mám doma jednoho 'Marleyho' :).
Marley a já rozhodně necílí jenom na docela širokou cílovou skupinou pejskařů, ono odsoudit snímek na základě trailerů je zatraceně jednoduché a přesvědčujeme se o tom denodenně. Snímek mapuje část života novináře Johna Grogana, nepříliš úspěšného publicisty, který řeší, jak na pár let zabrzdit přítelkyni lačnou po dítěti. Protřelý svůdce - kamarád mu doporučí místo mimina nasměrovat mateřské city jeho partnerky na o něco méně náročného a rozhodně méně zlomového psa. A tak se na Jeniny narozeniny jede pro štěnátko labradora, konkrétně pro malého, sladkého a zlevněného Marleyho. Jakou příšerku si to nastěhovali do domu, zjistili záhy. Marley ničí co vidí, jeho ostrým zoubkům a drápkům žádný polštář neunikne, dotáhne do konce jakoukoliv lumpárnu a zlobí, zlobí, zlobí.
Naprosto s přehledem by se mohl poskládat film jenom z takových úsměvných a reálných scének, kdy pejsek něco vyvádí a roztomile u toho kouká, jenže tvůrci a i samotný opravdový John Grogan, autor knižní předlohy, měli vyšší ambice. Dokonce důležitější složkou než Marleyho kousky je oproti názvu život Johna a Jen, docela harmonických manželů, kterým nejen pes obrátil svět a plány naruby. Děti, stěhování, práce, ohromná spousta stresu, starostí a zodpovědnosti, která k určitým situacím náleží, a tím vším s nimi prochází věrný labrador a dojaté diváctvo. Nejsem ještě ve věku, kdy bych na založení rodiny vůbec pomýšlela, ale ony situace vypadaly z mého pohledu neuvěřitelně autenticky a nepříjemně samozřejmé. Proto se nedá nic jiného dělat, než chválit režiséra (David Frankel, Ďábel nosí Pradu) a především oba hlavní herce, nikdy bych nevěřila, že přirozená Jennifer Aniston je schopná takového výkonu, u Owena Wilsona mě to vlastně ani moc nepřekvapuje.
Být okolo rodinných trampot nějaká jiná omáčka, rozhodně by nedocházelo ke stejnému dopadu na diváka. Rozverný úvod a první třetina, vyplněné jen láskou dvou aktérů a autentických pitomin toho chlupatého, jsou v naprostém kontrastu s poslední drtivou dvacetiminutovkou (celý film má dvě hodiny a utíká jak po másle), kterou vážně nechci ani náznakem vyspoilerovat. S jiným začátkem, s jiným koncem, nevznikl by tak ohromující rozdíl mezi tím, co člověk v určitých etapách života považuje za důležité a Marley a já by byl hned o něco víc obyčejnější a snadněji zapaduvší. Což si v té finální podobě ani maličko nezaslouží.
Těžko v blízké budoucnosti najdete tak civilní a citlivý snímek, který nevydírá (možná maličko), ale především doopravdy dojímá. A to evidentně nejen příslušnice nežného pohlaví, i pěkné cyniky, ale právě kvůli velké síle se mi trochu příčí doporučovat zrovna Marelyho na příjemný večer ve dvou. Zvažte svoje možnosti, přehodnoťte náladu, ale do kina rozhodně vyražte.
Datum: 11.3.2009 22:35 | FILM:
Autor: Lucie Johanovská