| Rok: | 2002 |
Gundam SEED
. : Info o filmu
. : Hodnocení uživatelů ( film hodnotil 1 uživatel )
Justy   |
. : Recenze
Člověk nemůže žít jen na školních anime, nepokoušejte se o to. Nešťastnou náhodou jsem viděl čtyři školní rabukome série v řadě, což v mém nevyzpytatelném mozku způsobilo jakýsi zkrat. Symptomy byly děsivé... otevřel jsem knihovničku DVD a jal se dávat stranou ty nejvíce hardcore-otaku kousky, jejichž zprofanovanost mnohdy dosáhla až k uším Japonskem neposkvrněných blažených „nevědomců.“ Výsledkem byla skutečně strašidelně vyhlížející hromádka. Mahou shoujo, pure-mecha, ecchi a bishounen – s úšklebkem jsem vybíral placku, u které si budu rvát vlasy, nadávaje na dementní klišé, ploché postavy a hromady fanservice. Pak napíšu recenzi, která onen kousek protáhne plesnivými stokami a nenechá na něm nitku suchou. Chtěl jsem něco opravdu známého, čemu bych zároveň nevěřil ani za mák. Čistý recenzentský masochismus spojený s nedostatkem opravdu špatných sraček v posledních několika hodnoceních.
Zrak mi padl na tři stříbřité placičky s popiskem „Gundam SEED.“ „Heuréka!“ zajásal jsem. Představil jsem si bandu freaků, slintajících nad giga-hypercool-silným novým obřím robotem, co se zrovna dostal hlavnímu hrdinovi do ruky (heh, obrazně). Viděl jsem brýlaté šílence, jak si horečně do svých nerdských mozků zapisují typová označení všemožných pulzních, laserových, plasmových či elektromagnetických serepetiček, jejichž duhové paprsky hvízdají vzduchem, zatímco stovky tun oceli mezi nimi tančí s ladností primabaleríny navzdory faktu, že v reálném životě by se pohyb celého kolosu omezil na „rachotivé-zhroucení-se-na-hromadu.“ Jednoduše řečeno obrázek, který si o Gundamu (coby jednom z nejznámějších zástupců žánru mecha) udělá divák, který viděl Onizuku a jeho jízlivou parodii na výše jmenovaný.
Preventivně jsem navštívil Wikipedii a našel si tam sekci o seriálu. Co jsem spatřil, předčilo mé nejděsivější sny. Popořadě – oddělení o ději vydalo za historický elaborát, patřící někam do okruhu zanícených dějepisců. Oddělení postav se podobalo seminárce doktora psychologie, zatímco technická část sekce si nezadala s diplomovou prací skupinky „jaderný fyzik, expert na kvantovou mechaniku a spol.“ Zde se rozplynuly mé poslední pochyby o oprávněnosti sarkasmu, se kterým se GTO do série navážel. První díl jsem zapínal se značnými obavami. Přece jen, padesátidílný seriál je dlouhý, příliš dlouhý na sledování kvůli tomu, že tu už dlouho trčí seriály s více než nadprůměrným hodnocením. Čeho jsem se bál? To je jednoduché... vesmírná sága? Sterilita, plochost postav, děsivé roztahování a celová šeď, dělající seriál stravitelný jen pro „stálé zákazníky.“ Pro představu - cítil jsem se, jako bych se měl začít dívat na Star Trek s tím, že jsem o něm zatím jen slyšel.
Dost bylo keců, vrhněme se na děj. První a druhý díl – dojmy by se daly shrnout jako „Uf, já to věděl.“ Hromady termínů jako „Bloody Valentine,“ „ZAFT,“ „Normálové,“ „Koordinátoři“ a další, aby se v tom prase vyznalo. Když však uplynulo dalších pár dvacetiminutovek, v hlavě se všechno posadilo na místa a já zjistil, že svět Gundamu není zase tak nepřístupný. Hlavní postavy se prostě tak nějak postupně vytřídily ze zahajovací přestřelky, takže odpadalo trapné představování stylem „Jsem Xxx Yyy a žiju na téhle vesmírné stanici už odnepaměti, všichni jsme se měli rádi, ale to se tohoto dne mělo změnit.“ Naproti tomu si autoři neodpustili klišé s teenagerem, co sedne do mecha a v několika minutách dá na prdel trénovaným soldátům Zlé Mocnosti ®, nemluvě o shledání s nejlepším kamarádem z mládí, který je zrovna jak na potvoru v té „špatné“ uniformě.
Ovšem pozor, chyba lávky. Bylo opravdu předčasné soudit podle rozdaných karet, protože se ukázalo, že Gundam umí i s nepříliš zajímavě vypadajícími listy odehrát nadmíru zajímavou partičku. Začněme vztahem hlavní hrdina (Kira) – kamarád z mládí (Athrun). Člověk by čekal běžný průběh, a to pár bitek, ve kterých nakonec hlavní hrdina proti své vůli kamaráda oddělá, což ho přirozeně nakrkne na všechny ty zlé šmejdy a on válku v pár epizodách ukončí, pročež s patosem sobě vlastním vyhlásí něco jako „Teď už maminky nebudou muset pohřbívat synáčky jako ta chudinka pani Zalová.“ Úžasné. V SEEDu je tomu ale jinak. Linka starého přátelství se táhne skrz naskrz celým seriálem, ale tentokrát vidíme věci jasně z obou stran. Za půlkou tak už bezpečně ztratíte své iluze o Pozemské Alianci a naopak, přestanete se dívat na ZAFT jako na ultimátní zlo. Hezký je scénáristův tah, kterým docela nenásilně umístil většinu hlavních postav do lodi Archangel, takže se dočkáme docela familiérní atmosféry, což mi před sledováním dělalo vrásky asi nejvíc.
Je v módě to říkat o všem možném, ale postavy opravdu nejsou jednostranné a ploché, ani jediná z nich – a to tak některé vypadají dobré tři čtvrtiny seriálu. Dočkáme se i opravdu sympatických typů, u kterých vás bude smrt mrzet, ať budou na kterékoliv straně barikády. Pomyslným vrcholem je pak vládce země Orb, který nabízí trochu „jiný“ pohled na válku – v kontrastu s jednoduchým pojetím války v jiných kouscích, tady jdeme k jádru problému. Až s vámi starý pán skončí, definitivně si přestanete užívat Kirova zářná vítězství a podíváte se na konflikt jako na celek. Nevím, kdy to přesně bylo, ale od jistého okamžiku se děj soustředil na co nejsugestivnější ztvárnění obludnosti samotné válečné mašinérie. Pomocí osudů několika desítek postav se podařilo opravdu působivě naznačit, co ve skutečnosti zažehlo a udržovalo celý konfilkt. Xenofobie, závist, pocit nadřazenosti, štvavá hesla... touha po pomstě, vztek a beznaděj. Jedny válku odstartují, druhé lijí olej do ohně tak dlouho, dokud nezůstane nic než mrtví a trosky.
Druhým velkým plusem je epičnost celého příběhu. Komorní atmosféra (Haibane) není špatná, ale nádech velkoleposti, kdy se rozhodují osudy národů, je těžké něčím nahradit. Spousta seriálů se o epickou atmosféru snažila, především pak neskutečnou stopáží nebo širokým záběrem, ale komplexní zážitek beze stopy umělkování se jen tak vytvořit nepodařilo. S Archangelem jsme však vždycky tam, kde se píše historie, takže na nudu (dva fillery nepočítám) ani moc nezůstává čas. Možná jsem se už zmínil, ale postav v SEEDu umře dost, na to se připravte. Spoustu si „vychutnáte“ na konci, ale v zájmu udržení určitého standardu (eh, to zní úchylně) jich dost zařve v průběhu – počítám postavy, které stihnou dostat jméno a jistou omáčku kolem, jinak bych si upočítal prsty. Z některých se dalo vytáhnout víc, ale dost je jich zase umístěných slušně, takže moje motto „správná anime postava musí zemřít nebo zešílet“ dojde širokého uplatnění. :)
Trošku k obrazu a zvuku... kresba je velice slušná, animace místy taky, místy je na tom hůř. Asi největším záporem jsou bojové scény, kde se některé zcela totožné záběry pravidelně opakují mnohdy i třikrát, čtyřikrát za jeden díl. Pokud to překousnete, máte za sebou nejhorší, další chyby moc nestojí za řeč. Hudba je výborná - místy správně velkolepá, jindy intimní a skoro nepovšimnutelná, přesto však doplňující atmosféru. Na části soundtracku se podílela moje oblíbená Yuki Kajiura, což se projevilo například úžasným koncem čtyřicáté epizody, kdy k závěru jedné dlouhé fáze seriálu hraje song Akatsuki no Kuruma. Netřeba podotýkat, že se pět minut po konci inkriminované epizody už hřál na mé MP3.
Opravdu nebudu popisovat další děj a jeho zvraty, ani (mnohdy překvapivé) proplétání osudů hrdinů. Nemělo by to smysl... a u padesáti dílů bych se taky upsal. Spíš zbývá jen doporučení – berte. Berte všema deseti, protože Gundam SEED opravdu není jen pro mecha maniaky. Ne úplně běžně pojatým protiválečným nábojem a zajímavě slepenými vztahy postav se totiž řadí mezi kousky, které vám s vysokou pravděpodobností zůstanou na dlouho vyryté do paměti. Kdo má opravdu rád mecha, může s klidným srdcem přihodit i poslední půl hvězdy, kdo ho naopak nenávidí, ať ubere – přece jen se valná část odehrává v kokpitu.
Člověk nemůže žít jen na školních anime, nepokoušejte se o to. Nešťastnou náhodou jsem viděl čtyři školní rabukome série v řadě, což v mém nevyzpytatelném mozku způsobilo jakýsi zkrat. Symptomy byly děsivé... otevřel jsem knihovničku DVD a jal se dávat stranou ty nejvíce hardcore-otaku kousky, jejichž zprofanovanost mnohdy dosáhla až k uším Japonskem neposkvrněných blažených „nevědomců.“ Výsledkem byla skutečně strašidelně vyhlížející hromádka. Mahou shoujo, pure-mecha, ecchi a bishounen – s úšklebkem jsem vybíral placku, u které si budu rvát vlasy, nadávaje na dementní klišé, ploché postavy a hromady fanservice. Pak napíšu recenzi, která onen kousek protáhne plesnivými stokami a nenechá na něm nitku suchou. Chtěl jsem něco opravdu známého, čemu bych zároveň nevěřil ani za mák. Čistý recenzentský masochismus spojený s nedostatkem opravdu špatných sraček v posledních několika hodnoceních.
Zrak mi padl na tři stříbřité placičky s popiskem „Gundam SEED.“ „Heuréka!“ zajásal jsem. Představil jsem si bandu freaků, slintajících nad giga-hypercool-silným novým obřím robotem, co se zrovna dostal hlavnímu hrdinovi do ruky (heh, obrazně). Viděl jsem brýlaté šílence, jak si horečně do svých nerdských mozků zapisují typová označení všemožných pulzních, laserových, plasmových či elektromagnetických serepetiček, jejichž duhové paprsky hvízdají vzduchem, zatímco stovky tun oceli mezi nimi tančí s ladností primabaleríny navzdory faktu, že v reálném životě by se pohyb celého kolosu omezil na „rachotivé-zhroucení-se-na-hromadu.“ Jednoduše řečeno obrázek, který si o Gundamu (coby jednom z nejznámějších zástupců žánru mecha) udělá divák, který viděl Onizuku a jeho jízlivou parodii na výše jmenovaný.
Preventivně jsem navštívil Wikipedii a našel si tam sekci o seriálu. Co jsem spatřil, předčilo mé nejděsivější sny. Popořadě – oddělení o ději vydalo za historický elaborát, patřící někam do okruhu zanícených dějepisců. Oddělení postav se podobalo seminárce doktora psychologie, zatímco technická část sekce si nezadala s diplomovou prací skupinky „jaderný fyzik, expert na kvantovou mechaniku a spol.“ Zde se rozplynuly mé poslední pochyby o oprávněnosti sarkasmu, se kterým se GTO do série navážel. První díl jsem zapínal se značnými obavami. Přece jen, padesátidílný seriál je dlouhý, příliš dlouhý na sledování kvůli tomu, že tu už dlouho trčí seriály s více než nadprůměrným hodnocením. Čeho jsem se bál? To je jednoduché... vesmírná sága? Sterilita, plochost postav, děsivé roztahování a celová šeď, dělající seriál stravitelný jen pro „stálé zákazníky.“ Pro představu - cítil jsem se, jako bych se měl začít dívat na Star Trek s tím, že jsem o něm zatím jen slyšel.
Dost bylo keců, vrhněme se na děj. První a druhý díl – dojmy by se daly shrnout jako „Uf, já to věděl.“ Hromady termínů jako „Bloody Valentine,“ „ZAFT,“ „Normálové,“ „Koordinátoři“ a další, aby se v tom prase vyznalo. Když však uplynulo dalších pár dvacetiminutovek, v hlavě se všechno posadilo na místa a já zjistil, že svět Gundamu není zase tak nepřístupný. Hlavní postavy se prostě tak nějak postupně vytřídily ze zahajovací přestřelky, takže odpadalo trapné představování stylem „Jsem Xxx Yyy a žiju na téhle vesmírné stanici už odnepaměti, všichni jsme se měli rádi, ale to se tohoto dne mělo změnit.“ Naproti tomu si autoři neodpustili klišé s teenagerem, co sedne do mecha a v několika minutách dá na prdel trénovaným soldátům Zlé Mocnosti ®, nemluvě o shledání s nejlepším kamarádem z mládí, který je zrovna jak na potvoru v té „špatné“ uniformě.
Ovšem pozor, chyba lávky. Bylo opravdu předčasné soudit podle rozdaných karet, protože se ukázalo, že Gundam umí i s nepříliš zajímavě vypadajícími listy odehrát nadmíru zajímavou partičku. Začněme vztahem hlavní hrdina (Kira) – kamarád z mládí (Athrun). Člověk by čekal běžný průběh, a to pár bitek, ve kterých nakonec hlavní hrdina proti své vůli kamaráda oddělá, což ho přirozeně nakrkne na všechny ty zlé šmejdy a on válku v pár epizodách ukončí, pročež s patosem sobě vlastním vyhlásí něco jako „Teď už maminky nebudou muset pohřbívat synáčky jako ta chudinka pani Zalová.“ Úžasné. V SEEDu je tomu ale jinak. Linka starého přátelství se táhne skrz naskrz celým seriálem, ale tentokrát vidíme věci jasně z obou stran. Za půlkou tak už bezpečně ztratíte své iluze o Pozemské Alianci a naopak, přestanete se dívat na ZAFT jako na ultimátní zlo. Hezký je scénáristův tah, kterým docela nenásilně umístil většinu hlavních postav do lodi Archangel, takže se dočkáme docela familiérní atmosféry, což mi před sledováním dělalo vrásky asi nejvíc.
Je v módě to říkat o všem možném, ale postavy opravdu nejsou jednostranné a ploché, ani jediná z nich – a to tak některé vypadají dobré tři čtvrtiny seriálu. Dočkáme se i opravdu sympatických typů, u kterých vás bude smrt mrzet, ať budou na kterékoliv straně barikády. Pomyslným vrcholem je pak vládce země Orb, který nabízí trochu „jiný“ pohled na válku – v kontrastu s jednoduchým pojetím války v jiných kouscích, tady jdeme k jádru problému. Až s vámi starý pán skončí, definitivně si přestanete užívat Kirova zářná vítězství a podíváte se na konflikt jako na celek. Nevím, kdy to přesně bylo, ale od jistého okamžiku se děj soustředil na co nejsugestivnější ztvárnění obludnosti samotné válečné mašinérie. Pomocí osudů několika desítek postav se podařilo opravdu působivě naznačit, co ve skutečnosti zažehlo a udržovalo celý konfilkt. Xenofobie, závist, pocit nadřazenosti, štvavá hesla... touha po pomstě, vztek a beznaděj. Jedny válku odstartují, druhé lijí olej do ohně tak dlouho, dokud nezůstane nic než mrtví a trosky.
Druhým velkým plusem je epičnost celého příběhu. Komorní atmosféra (Haibane) není špatná, ale nádech velkoleposti, kdy se rozhodují osudy národů, je těžké něčím nahradit. Spousta seriálů se o epickou atmosféru snažila, především pak neskutečnou stopáží nebo širokým záběrem, ale komplexní zážitek beze stopy umělkování se jen tak vytvořit nepodařilo. S Archangelem jsme však vždycky tam, kde se píše historie, takže na nudu (dva fillery nepočítám) ani moc nezůstává čas. Možná jsem se už zmínil, ale postav v SEEDu umře dost, na to se připravte. Spoustu si „vychutnáte“ na konci, ale v zájmu udržení určitého standardu (eh, to zní úchylně) jich dost zařve v průběhu – počítám postavy, které stihnou dostat jméno a jistou omáčku kolem, jinak bych si upočítal prsty. Z některých se dalo vytáhnout víc, ale dost je jich zase umístěných slušně, takže moje motto „správná anime postava musí zemřít nebo zešílet“ dojde širokého uplatnění. :)
Trošku k obrazu a zvuku... kresba je velice slušná, animace místy taky, místy je na tom hůř. Asi největším záporem jsou bojové scény, kde se některé zcela totožné záběry pravidelně opakují mnohdy i třikrát, čtyřikrát za jeden díl. Pokud to překousnete, máte za sebou nejhorší, další chyby moc nestojí za řeč. Hudba je výborná - místy správně velkolepá, jindy intimní a skoro nepovšimnutelná, přesto však doplňující atmosféru. Na části soundtracku se podílela moje oblíbená Yuki Kajiura, což se projevilo například úžasným koncem čtyřicáté epizody, kdy k závěru jedné dlouhé fáze seriálu hraje song Akatsuki no Kuruma. Netřeba podotýkat, že se pět minut po konci inkriminované epizody už hřál na mé MP3.
Opravdu nebudu popisovat další děj a jeho zvraty, ani (mnohdy překvapivé) proplétání osudů hrdinů. Nemělo by to smysl... a u padesáti dílů bych se taky upsal. Spíš zbývá jen doporučení – berte. Berte všema deseti, protože Gundam SEED opravdu není jen pro mecha maniaky. Ne úplně běžně pojatým protiválečným nábojem a zajímavě slepenými vztahy postav se totiž řadí mezi kousky, které vám s vysokou pravděpodobností zůstanou na dlouho vyryté do paměti. Kdo má opravdu rád mecha, může s klidným srdcem přihodit i poslední půl hvězdy, kdo ho naopak nenávidí, ať ubere – přece jen se valná část odehrává v kokpitu.
Datum: 2.6.2008 04:04 | FILM: 
Autor: Lukáš Lahoda