| Rok: | 2008 |
CZE premiéra: 2.10.2008
Oko dravce
. : Info o filmu
. : Hodnocení uživatelů ( film hodnotili 4 uživatelé )
jey  |
Psema  |
Jajar |
Toren1 |
. : Recenze
Užili jste si adrenalin Nepřítele státu a žasnuli nad sexy lookem prázdninové Disturbie? Pakliže zní odpověď u obou bodů „ano“, můžete s klidným srdcem okamžitě vyrazit do kina a ke dvěma lupenům přibalit i kýbl popcornu a ledově vychlazenou Kolalokovu limonádu. Podobnou větu bych obvykle psal až na konec recenze, ale znáte to, pravidla jsou od toho, aby se porušovala a nadšení z Oka dravce zkrátka muselo urychleně ven. Druhé spojení D.J. Carusa se stoupající hvězdičkou Shiou LaBeoufem přináší přesně to, co umně předestíralo ve svých upoutávkách a o čem nadšeně mluvil Steven Spielberg při tiskovkách dlouhá léta zpátky, kdy neustále odkládaný scénář teprve hledal tvůrčí tým, jenž by dokázal z naivní techno-thrillerové hovadinky udělat koncentrovaný akční nářez, který se neohlíží nazpátek a maže kupředu jako nadopovaný hřebec stíhající vytouženou klisnu.
Oko dravce je především přímočarou jízdou mířící vpřed podle přesně dané trasy, na níž se sem a tam najde pár nezvyklých zatáček a lopinků. Skoro jako na nově postavené horské dráze, mající v jádru staré součástky, ale v pozadí šikovného technika, který věděl, kde má utáhnout šroubky a napnout lanka, abyste odcházeli s rozčepýřeným účesem a upřímným úsměvem na tváři. V případě Oka dravce jsou těmihle tahouny oba zmínění muži – režírující Caruso a hrající LaBeouf. První jmenovaný nečekaně doluje rozpočet až na samotné dno a předkládá líbivé záběry s filtrovaným pozlátkem jako polevou, druhý poté podporuje svého kámoše zevnitř a funguje jako dokonalé ocelové lano, držící celou atrakci pěkně pospolu. A to je základ.
Jakmile totiž máte tak pevné opěry, jaké má Oko dravce, můžete si občas dovolit i pár slabších chvilek. Proto nevadí, že tahle variace na Nepřítele státu připomíná po inteligenční stránce spíše Já, robot než Minority Report či Vesmírnou odyseu, Caruso totiž ví, že pakliže káru nastartuje pěkně zhurta a neklesne s rychlostí pod 100 kilometrů v hodině, musí dojet do cíle s hlavou vztyčenou. Okem dravce tedy proplouvají více či méně hloupé situace, občas si chcete ťuknout na čelo, jenže než to stihnete, odvane vás něco jiného do sféry čisté filmové extáze. Caruso má totiž dobře odkoukáno od zkušenějších a v mnoha ohledech talentovanějších kolegů. Občas si vypůjčí scénu od zavalitého thrillerovo-hororového mistra Hitche, troufne si i na pár záběrů á la Michael Bay, nesmí opominout ani spielbergovský trademark v podobě „duchaplných“ rodinných diskuzí a minimálně scéna v tunelu s valícím se kontejnerem nemálo připomíná útok androidů na Smithovo Audi v Proyasově asimovovské sci-fi.
Jenže ačkoliv je film slepený z tolika inspiračních zdrojů, z jeho scenáristické vrstvy prosakují mnohá klišé a v závěru už je to opravdu čistá fantasmagorie, Caruso dokáže film dovést do finále s naprostým přehledem a s rukama na opratích jako ten nejzkušenější jezdec. Ovšem nemá cenu vám nalhávat, že by snímek fungoval tak dobře i bez mladého kamaráda Optima Prima. Shia JE v současné chvíli asi největší naděje tradičního hollywoodského popcornu. Síla, schopná postavit se pohodářskému a přesto do těch správných míst šlapajícímu Willu Smithovi. Kdyby si tihle dva jednoho dne zkřížili cestu, asi bych mohl spokojeně umřít s pocitem, že víc hlášek, testosteronu a charismatu už z celuloidu prostě vytáhnout nelze. Shia má vynikající timing, a to jak ve vážných scénách, kdy je třeba dolovat emoce, tak v momentech, kdy je třeba přihodit nějaký cool fórek, navíc oplývá kouzlem osobnosti, jemuž mnozí říkají „powerful presence“. Prostě má v sobě „něco“, kvůli čemu ho baští stejně náctiletí, ale i dospělí. Holt kluk do nepohody.
Mám jen trochu strach, že napotřetí (Y: The Last Man je v přípravě) by to dvojce Caruso-LaBeouf nemuselo vyjít. Ale… ono je to vlastně jedno. V tuhle chvíli je podstatné, že se těmhle dvěma opět podařilo dát dohromady film, který je za všech okolností zábavný a proplouvá smyslovými čidly natolik lahodně, že si možná budete chtít zajít ne pro jeden, ale klidně i několikanásobný přídavek. Ne snad proto, že by vás uchvátil příběh o klukovi, jemuž se jednoho dne ozve z telefonu ženský hlas s tím, že pokud nebude poslouchat, zemře, ale kvůli tomu, že je Oko dravce po všech stránkách vyváženou hollywoodskou oddychovkou, jíž nechybí efektní akční scény, špetka pravého amerického patosu, pořádná porce napětí a nepatrné množství (trochu) nadbytečného poselství. Tedy právě ty ingredience, které si představujeme pod pojmem zábava pro každého bez rozdílu věku a pohlaví. A že jsem vám toho o příběhu příliš neřekl? Vězte, že to je pro vaše dobro.
Užili jste si adrenalin Nepřítele státu a žasnuli nad sexy lookem prázdninové Disturbie? Pakliže zní odpověď u obou bodů „ano“, můžete s klidným srdcem okamžitě vyrazit do kina a ke dvěma lupenům přibalit i kýbl popcornu a ledově vychlazenou Kolalokovu limonádu. Podobnou větu bych obvykle psal až na konec recenze, ale znáte to, pravidla jsou od toho, aby se porušovala a nadšení z Oka dravce zkrátka muselo urychleně ven. Druhé spojení D.J. Carusa se stoupající hvězdičkou Shiou LaBeoufem přináší přesně to, co umně předestíralo ve svých upoutávkách a o čem nadšeně mluvil Steven Spielberg při tiskovkách dlouhá léta zpátky, kdy neustále odkládaný scénář teprve hledal tvůrčí tým, jenž by dokázal z naivní techno-thrillerové hovadinky udělat koncentrovaný akční nářez, který se neohlíží nazpátek a maže kupředu jako nadopovaný hřebec stíhající vytouženou klisnu.
Oko dravce je především přímočarou jízdou mířící vpřed podle přesně dané trasy, na níž se sem a tam najde pár nezvyklých zatáček a lopinků. Skoro jako na nově postavené horské dráze, mající v jádru staré součástky, ale v pozadí šikovného technika, který věděl, kde má utáhnout šroubky a napnout lanka, abyste odcházeli s rozčepýřeným účesem a upřímným úsměvem na tváři. V případě Oka dravce jsou těmihle tahouny oba zmínění muži – režírující Caruso a hrající LaBeouf. První jmenovaný nečekaně doluje rozpočet až na samotné dno a předkládá líbivé záběry s filtrovaným pozlátkem jako polevou, druhý poté podporuje svého kámoše zevnitř a funguje jako dokonalé ocelové lano, držící celou atrakci pěkně pospolu. A to je základ.
Jakmile totiž máte tak pevné opěry, jaké má Oko dravce, můžete si občas dovolit i pár slabších chvilek. Proto nevadí, že tahle variace na Nepřítele státu připomíná po inteligenční stránce spíše Já, robot než Minority Report či Vesmírnou odyseu, Caruso totiž ví, že pakliže káru nastartuje pěkně zhurta a neklesne s rychlostí pod 100 kilometrů v hodině, musí dojet do cíle s hlavou vztyčenou. Okem dravce tedy proplouvají více či méně hloupé situace, občas si chcete ťuknout na čelo, jenže než to stihnete, odvane vás něco jiného do sféry čisté filmové extáze. Caruso má totiž dobře odkoukáno od zkušenějších a v mnoha ohledech talentovanějších kolegů. Občas si vypůjčí scénu od zavalitého thrillerovo-hororového mistra Hitche, troufne si i na pár záběrů á la Michael Bay, nesmí opominout ani spielbergovský trademark v podobě „duchaplných“ rodinných diskuzí a minimálně scéna v tunelu s valícím se kontejnerem nemálo připomíná útok androidů na Smithovo Audi v Proyasově asimovovské sci-fi.
Jenže ačkoliv je film slepený z tolika inspiračních zdrojů, z jeho scenáristické vrstvy prosakují mnohá klišé a v závěru už je to opravdu čistá fantasmagorie, Caruso dokáže film dovést do finále s naprostým přehledem a s rukama na opratích jako ten nejzkušenější jezdec. Ovšem nemá cenu vám nalhávat, že by snímek fungoval tak dobře i bez mladého kamaráda Optima Prima. Shia JE v současné chvíli asi největší naděje tradičního hollywoodského popcornu. Síla, schopná postavit se pohodářskému a přesto do těch správných míst šlapajícímu Willu Smithovi. Kdyby si tihle dva jednoho dne zkřížili cestu, asi bych mohl spokojeně umřít s pocitem, že víc hlášek, testosteronu a charismatu už z celuloidu prostě vytáhnout nelze. Shia má vynikající timing, a to jak ve vážných scénách, kdy je třeba dolovat emoce, tak v momentech, kdy je třeba přihodit nějaký cool fórek, navíc oplývá kouzlem osobnosti, jemuž mnozí říkají „powerful presence“. Prostě má v sobě „něco“, kvůli čemu ho baští stejně náctiletí, ale i dospělí. Holt kluk do nepohody.
Mám jen trochu strach, že napotřetí (Y: The Last Man je v přípravě) by to dvojce Caruso-LaBeouf nemuselo vyjít. Ale… ono je to vlastně jedno. V tuhle chvíli je podstatné, že se těmhle dvěma opět podařilo dát dohromady film, který je za všech okolností zábavný a proplouvá smyslovými čidly natolik lahodně, že si možná budete chtít zajít ne pro jeden, ale klidně i několikanásobný přídavek. Ne snad proto, že by vás uchvátil příběh o klukovi, jemuž se jednoho dne ozve z telefonu ženský hlas s tím, že pokud nebude poslouchat, zemře, ale kvůli tomu, že je Oko dravce po všech stránkách vyváženou hollywoodskou oddychovkou, jíž nechybí efektní akční scény, špetka pravého amerického patosu, pořádná porce napětí a nepatrné množství (trochu) nadbytečného poselství. Tedy právě ty ingredience, které si představujeme pod pojmem zábava pro každého bez rozdílu věku a pohlaví. A že jsem vám toho o příběhu příliš neřekl? Vězte, že to je pro vaše dobro.
Datum: 2.10.2008 12:00 | FILM:
Autor: Petr Semecký