| Rok: | 2008 |
CZE premiéra: 30.10.2008
Max Payne
. : Info o filmu
. : Hodnocení uživatelů ( film hodnotili 4 uživatelé )
Psema   |
Jiper |
Jajar |
matoni |
. : Recenze
Filmy podle počítačových her tvoří subžánr, jenž to nebude mít nikdy úplně lehké, jelikož si již ve svém zárodku nese tolik problémů, že vyřešit je při převodu na stříbrné plátno vyžaduje když už ne tvůrčí genialitu, tak alespoň pořádnou dávku inteligence a dovedností. A to jak při psaní scénáře, jenž by měl v ideálním případě kombinovat oblíbené fanouškovské atributy spolu s vlastními nápady, tak při samotném natáčení. Něco podobného se prakticky povedlo jen dvěma autorům. Prvním je většinou na kusy trhaný Paul W.S. Anderson, který, ať si to přiznáte nebo ne, natočil bez diskuzí nejvěrnější počítačovou adaptaci známou jako Mortal Kombat, tím druhým pak je dodnes oslavovaný Christophe Gans, přinášející nečekaně funkční syntézu francouzské vizuální syrové efektnosti a americko-asijských hororových prvků. Zbytek se dá považovat leda za šmíru či průměrné kousky, na něž většina z nás do dvanácti hodin s klidným srdcem zapomněla. Max Payne chtěl patřit k tomu vydařenějšímu, co nám herní scéna nabízí, musím ovšem konstatovat, že skončil někde v půli cesty.
Klasik by řekl, že za vším je třeba hledat scénář. A měl by pravdu. Štos papíru, s jehož doprovodem prošel Max Payne spletité natáčení, totiž rozhodně nepřipomíná bezchybné mistrovské dílo. Spíše naopak. Scenárista buď předlohu nikdy nehrál a před psaním si sehnal jen hrubou premisu, aby zjistil, o co jde, anebo se mu myšlenka ryze akčního filmu s halucinogenními prvky a zápletkou o pomstě, která zajde trochu dál, ani trochu nelíbila. Jedině tím se dá ospravedlnit, že titulní psanec za celý film vystřelí jen velice pomálu a až na samotný závěr se dají akční scény shrnout do dvou slov – chutný předkrm. Tedy v případě, že nepovažujete za vrchol akční pecky, když rány z revolveru prostřelí šestici dveří od toalet. Po většinu času Max Payne chodí okolo, tváří se naštvaně a snaží se zjistit, kdo mu sejmul rodinu a co se vlastně v „jeho“ městě děje.
Vznikla tak poněkud plytká detektivka, jejíž části o sebe drhnou jako litosférické desky při brutálních zemětřeseních a kde není radno příliš namáhat myšlenkové pochody či očekávat pasáže, v nichž se bude vše řešit jen s pomocí nábojů a jejich kamarádek pistolí. Takový filmový Max Payne zkrátka není. Mark Wahlberg se jednoduše na každého mračí, prochází z lokace na lokaci, čte nejrůznější lejstra a teprve po hodině děje přistoupí na to, kvůli čemu půjde počítačový hráč do kina – na pořádné přestřelky a vůbec o pořádný fous akčnější (=zábavnější) polohu snímku. Za což si myslím zaslouží pochvalu hlavně režírující John Moore. Nepopírám sice, že se mu příběh částečně rozpadá pod rukama a že je vyprávění v jeho podání silně kostrbaté, ale jsem toho názoru, že bez jeho zásahů by film mohl dopadnout mnohem hůř, než jak na tom v současnosti je. Payne by totiž se scénářem, s jakým disponuje, mohl jakýmkoliv střeleckým soutěžím s přehledem zamávat a utopit se v totální nudě. Takhle vás po dlouhých uspávacích minutách dokáže film aspoň občas probrat a vnitřně nastartovat.
Moore ovšem drží Maxe na pomyslné hladině snesitelného průměru i prvkem, na nějž se hodně diváků chytí již při sledování trailerů. Ano, vizuálně je Max Payne zvládnutý na jedničku. Kupříkladu Payneův nástup na scénu v metru je víceméně geniální (dokonalá synchronizace obrazu a hudby) a její coolóznost dosahuje bezmála vrcholu. Podobné je to ovšem i se zbytkem filmu. Samozřejmě za předpokladu, že vám nevadí věci ve stylu silně žhavící blikající lampy nebo že během patnácti vteřin napadne na střelnou zbraň přesně tolik sněhu, aby zmáčknutí kohoutku vyvolalo zvednutí efektního poprašku způsobem, u něhož tečou obrazoví závisláci blahem. Co se týče audio-vizuálního podání, obstál by Max Payne velice dobře i vedle takové Třístovky. Jen nepotřeboval takovou pomoc počítačů a zelené plátno všude okolo. Na filmu je sice poznat, že nestál příliš mnoho (spousta interiérů), ale na druhou stranu nejde o nic, co by vás ustavičně vytrhávalo ze zážitku.
Moore se navíc zvládl vyrovnat i s Markem Wahlbergem. Kdepak, Max je ve Wahlbergově podání naprostý řízek a funguje v tomhle imaginárním světě plném drog, podivných halucinací a mrazivého počasí naprosto bezproblémově. Což platí i o Mile Kunis jako po vendetě prahnoucí vražednici Moně Sax. Max Payne tudíž nemůže být prohrou na všech frontách. Minimálně v obsazení, obrazovém balení a režii má co nabídnout, je nicméně škoda, že se scénářem, který má jako základ, se toho příliš udělat nedá. Z čistého béčka by nevykřesal oscarový poklad ani Steven Spielberg, natož rutinér Moore, jemuž bych však potenciální druhý díl bez problémů svěřil. Přijde mi ale trochu smutné, že je film mnohem zábavnější pro neznalce než ty, kteří nedočkavě sjížděli na internetu hned první zveřejněné obrázky. Ale to by nebyl Hollywood, aby si vše neudělal po svém. Vždyť i Maxe Paynea vytáhl ne ve chvíli, kdy většina z nás pařila druhý díl, ale při krizi, způsobené stávkou mužů od psacích strojů. A na výsledku je to vidět.
P.S.: Pokud jste videoherní předlohu nikdy nehráli, klidně si přičtěte jeden bod k dobru. Hardcore hráči mohou udělat pravý opak.
P.P.S.: Po parádních závěrečných titulcích následuje dodatečná scéna lákající na pokračování.
Filmy podle počítačových her tvoří subžánr, jenž to nebude mít nikdy úplně lehké, jelikož si již ve svém zárodku nese tolik problémů, že vyřešit je při převodu na stříbrné plátno vyžaduje když už ne tvůrčí genialitu, tak alespoň pořádnou dávku inteligence a dovedností. A to jak při psaní scénáře, jenž by měl v ideálním případě kombinovat oblíbené fanouškovské atributy spolu s vlastními nápady, tak při samotném natáčení. Něco podobného se prakticky povedlo jen dvěma autorům. Prvním je většinou na kusy trhaný Paul W.S. Anderson, který, ať si to přiznáte nebo ne, natočil bez diskuzí nejvěrnější počítačovou adaptaci známou jako Mortal Kombat, tím druhým pak je dodnes oslavovaný Christophe Gans, přinášející nečekaně funkční syntézu francouzské vizuální syrové efektnosti a americko-asijských hororových prvků. Zbytek se dá považovat leda za šmíru či průměrné kousky, na něž většina z nás do dvanácti hodin s klidným srdcem zapomněla. Max Payne chtěl patřit k tomu vydařenějšímu, co nám herní scéna nabízí, musím ovšem konstatovat, že skončil někde v půli cesty.
Klasik by řekl, že za vším je třeba hledat scénář. A měl by pravdu. Štos papíru, s jehož doprovodem prošel Max Payne spletité natáčení, totiž rozhodně nepřipomíná bezchybné mistrovské dílo. Spíše naopak. Scenárista buď předlohu nikdy nehrál a před psaním si sehnal jen hrubou premisu, aby zjistil, o co jde, anebo se mu myšlenka ryze akčního filmu s halucinogenními prvky a zápletkou o pomstě, která zajde trochu dál, ani trochu nelíbila. Jedině tím se dá ospravedlnit, že titulní psanec za celý film vystřelí jen velice pomálu a až na samotný závěr se dají akční scény shrnout do dvou slov – chutný předkrm. Tedy v případě, že nepovažujete za vrchol akční pecky, když rány z revolveru prostřelí šestici dveří od toalet. Po většinu času Max Payne chodí okolo, tváří se naštvaně a snaží se zjistit, kdo mu sejmul rodinu a co se vlastně v „jeho“ městě děje.
Vznikla tak poněkud plytká detektivka, jejíž části o sebe drhnou jako litosférické desky při brutálních zemětřeseních a kde není radno příliš namáhat myšlenkové pochody či očekávat pasáže, v nichž se bude vše řešit jen s pomocí nábojů a jejich kamarádek pistolí. Takový filmový Max Payne zkrátka není. Mark Wahlberg se jednoduše na každého mračí, prochází z lokace na lokaci, čte nejrůznější lejstra a teprve po hodině děje přistoupí na to, kvůli čemu půjde počítačový hráč do kina – na pořádné přestřelky a vůbec o pořádný fous akčnější (=zábavnější) polohu snímku. Za což si myslím zaslouží pochvalu hlavně režírující John Moore. Nepopírám sice, že se mu příběh částečně rozpadá pod rukama a že je vyprávění v jeho podání silně kostrbaté, ale jsem toho názoru, že bez jeho zásahů by film mohl dopadnout mnohem hůř, než jak na tom v současnosti je. Payne by totiž se scénářem, s jakým disponuje, mohl jakýmkoliv střeleckým soutěžím s přehledem zamávat a utopit se v totální nudě. Takhle vás po dlouhých uspávacích minutách dokáže film aspoň občas probrat a vnitřně nastartovat.
Moore ovšem drží Maxe na pomyslné hladině snesitelného průměru i prvkem, na nějž se hodně diváků chytí již při sledování trailerů. Ano, vizuálně je Max Payne zvládnutý na jedničku. Kupříkladu Payneův nástup na scénu v metru je víceméně geniální (dokonalá synchronizace obrazu a hudby) a její coolóznost dosahuje bezmála vrcholu. Podobné je to ovšem i se zbytkem filmu. Samozřejmě za předpokladu, že vám nevadí věci ve stylu silně žhavící blikající lampy nebo že během patnácti vteřin napadne na střelnou zbraň přesně tolik sněhu, aby zmáčknutí kohoutku vyvolalo zvednutí efektního poprašku způsobem, u něhož tečou obrazoví závisláci blahem. Co se týče audio-vizuálního podání, obstál by Max Payne velice dobře i vedle takové Třístovky. Jen nepotřeboval takovou pomoc počítačů a zelené plátno všude okolo. Na filmu je sice poznat, že nestál příliš mnoho (spousta interiérů), ale na druhou stranu nejde o nic, co by vás ustavičně vytrhávalo ze zážitku.
Moore se navíc zvládl vyrovnat i s Markem Wahlbergem. Kdepak, Max je ve Wahlbergově podání naprostý řízek a funguje v tomhle imaginárním světě plném drog, podivných halucinací a mrazivého počasí naprosto bezproblémově. Což platí i o Mile Kunis jako po vendetě prahnoucí vražednici Moně Sax. Max Payne tudíž nemůže být prohrou na všech frontách. Minimálně v obsazení, obrazovém balení a režii má co nabídnout, je nicméně škoda, že se scénářem, který má jako základ, se toho příliš udělat nedá. Z čistého béčka by nevykřesal oscarový poklad ani Steven Spielberg, natož rutinér Moore, jemuž bych však potenciální druhý díl bez problémů svěřil. Přijde mi ale trochu smutné, že je film mnohem zábavnější pro neznalce než ty, kteří nedočkavě sjížděli na internetu hned první zveřejněné obrázky. Ale to by nebyl Hollywood, aby si vše neudělal po svém. Vždyť i Maxe Paynea vytáhl ne ve chvíli, kdy většina z nás pařila druhý díl, ale při krizi, způsobené stávkou mužů od psacích strojů. A na výsledku je to vidět.
P.S.: Pokud jste videoherní předlohu nikdy nehráli, klidně si přičtěte jeden bod k dobru. Hardcore hráči mohou udělat pravý opak.
P.P.S.: Po parádních závěrečných titulcích následuje dodatečná scéna lákající na pokračování.
Datum: 30.10.2008 10:58 | FILM: 
Autor: Petr Semecký