| Rok: | 2009 |
| Režie: | Stephen Sommers
|
| Hrají: | Joseph Gordon-Levitt, Sienna Miller, Rachel Nichols, Ray Park, Dennis Quaid, Channing Tatum
|
CZE premiéra: 13.8.2009
G.I. Joe: Rise of Cobra
. : Info o filmu
. : Hodnocení uživatelů ( film hodnotili 4 uživatelé )
Psema  |
Jiper |
Toren1 |
Jajar  |
. : Recenze
Ke každému létu patří bezmozková akční jízda. Předloni jí byli první Transformers, loni akční inferno Wanted a letos… letos jí je G. I. Joe. Vedle na automobily se skládajících robotů jasná jednička hračkárny Hasbro, jež velice záhy přišla na to, že nejlepším způsobem jak uspět na trhu je rozhodit sítě do všech možných stran. Na téma plastových panďuláků zachraňujících svět tak vznikly komiksy, animované seriály a nyní konečně i hraný celovečerák, jenž se však během výroby musel vyrovnat nejen s posměchem „serióznější“ části diváckého spektra, ale také obavami fanoušků, kteří filozofovali nad tím, že tuhle patriotistickou akční selanku o souboji dobra se zlem s vážnou tváří převést na plátna nelze. Jenže to by nesměl k projektu přijít Stephen Sommers, jemuž se mnozí smáli už když úspěšně vykrádal dobrodružství Indiana Jonese v obou těžce popcornových Mumiích. Sommers měl navíc u G. I. Joe co napravovat, jelikož jeho Van Helsing nesplnil jak finanční, tak jiná očekávání a ukázal režiséra v negativním světle jako malého kluka, který se milerád nechá unést vlastními fantaziemi.
Sommers se svých obvyklých trademarků samozřejmě nezbavil, avšak oproti Van Helsingovi malinko ubral na digitálnosti všeho okolo a vsadil na střízlivost, která se častokrát odráží v pravých kulisách a relativní realističnosti. V češtině to znamená, že G. I. Joe není ani z poloviny takový digitální paskvil, jaký mnozí čekali, a místo trikového guláše Sommers častokrát kouzlí i s dřevotřískou, papundeklem či vyřazenými karosériemi. Platí to pro všechny akční scény (vyjma půlhodinového závěru), v nichž se tým složený prakticky ze všech národností světa pouští do obraných akcí proti zvrácené teroristické organizaci Cobra, jíž, jak praví staré klišé už od dob Hvězdných válek, vládnou dva zvrácené mozky. V případě G. I. Joe ale nic není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá, a zatímco tradiční schéma počítá s obvyklým střetem hodných a zlých bez výraznějších podtextů, G. I. Joe vyráží do boje s tolika podzápletkami, že by se tomu i Einsteinovi zamotala hlava.
Máme tu znepřátelené ninji (pro lepší rozeznání je jeden bílý a druhý černý), milence na opačných stranách barikády, dva pikle kující zlosyny a ještě ke všemu vztahy v každém z jednotlivých záborů, což dělá z už tak zamotaného klubíčka maximální maglajz. Ne však pro Sommerse, jenž si i s takhle přeplácaným příběhem dokáže poradit (vivat dobře rozvrstvené flashbacky). Je téměř neuvěřitelné, jak čistě Sommers přeskakuje mezi jednotlivými postavami. Zatímco Michael Bay potřeboval v prvních Transformerech postrčit do popředí jednoho človíčka a dva roboty, Sommers musí brát každého vojáka a vojandu zvlášť, přičemž je třeba zlehka nadržovat nováčkovi Dukeovi, jehož - podobně jako v prvních X-Menech Wolverina - čeká postupné prodírání potravním řetězcem.
Sommers si figurky rozestavuje na blockbusterové poměry skvostně. Každý má svou motivaci, minulost a schopnosti, díky kterým je snadno rozeznatelný. Mizí tím pádem jakákoliv možnost zmatenosti, jakou nádherně ukázala Bayova Pomsta poražených, kde byl dokreslování pozadí ukázán vztyčený prostředníček. G. I. Joe ale samozřejmě není žádnou charakterovou sondou. Vše je uspořádané výhradně podle pravidel uvolněných letních jízd, které se hlouběji pod kůži nezarývají a zásadně útočí pouze na první signální. Což šlo Sommersovi vedle tvorby sympatických postav vždycky nejlíp. A tady tkví i největší síla G. I. Joe. Akční scény jsou totiž naprosto monumentální, což platí i pro - ve světle zbytku filmu komorní - přepadovku vojenského konvoje, kde Sommers nechá vyletět do vzduchu několik hummerů, postřílí či jinak zlikviduje spoustu komparzistů (bodání nožem do očí v PG-13 ratingu) a ještě do toho stihne vložit zatraceně efektní nástup ústřední jednotky, který do puntíku splňuje to, co od podobného filmu čekáte.
A to je pouze začátek. Sommers na rozdíl od Baye zná alespoň trochu míru a za všech okolností postupuje podle platných učebnic filmařiny. Akční scény tudíž pokaždé někam spějí a mají v ději předem daný smysl. Nejsou jen pozlátkem, na které jste nuceni koukat, abyste žasli nad trikovou stránkou (viz. Transformers 2) a schopnostmi dnešních počítačových inženýrů. Sommers mimo to každou akční scénu výborně graduje, pohrává si s tempem, jež má hodně daleko k únavnosti a co je nejdůležitější, každý moment si patřičně (a přehledně) vychutnává. V trailerech byl navíc jen slabý zlomek z toho, co se ve filmu v rámci akční smršti děje, tudíž přichází na řadu nejedno vizuální překvapení.
Samotné zúčtování s Dejvicemi převlečenými za Paříž dokonce pasuji na doposud nejlepší akční scénu roku. A to i přes všechnu trikovou nevyrovnanost, jež k Sommersovým filmům patří stejně neodmyslitelně jako Leonardo DiCaprio k novým filmům Martina Scorseseho. Samozřejmě se najde i pár slabých míst, a to jak v rámci humoru (hlášky ujdou, ale bránici neodpálí), tak překomkombinovanosti zápletky či nedomrlosti jednoho ze záporáků (Christopher Eckleston znovu nepřesvědčil), ale Sommers každý problém nechá pro jistotu několikrát vybouchnout a zasazuje očním nervům takové rány, že než stačíte na šílené zvraty říct „cože?“, budete mít opět pusu až někde na podlaze. Yo-Joe!
P.S.: Dabing je zlo a sráží hodnocení filmu o pořádný kus dolů. Hledejte proto titulky.
Ke každému létu patří bezmozková akční jízda. Předloni jí byli první Transformers, loni akční inferno Wanted a letos… letos jí je G. I. Joe. Vedle na automobily se skládajících robotů jasná jednička hračkárny Hasbro, jež velice záhy přišla na to, že nejlepším způsobem jak uspět na trhu je rozhodit sítě do všech možných stran. Na téma plastových panďuláků zachraňujících svět tak vznikly komiksy, animované seriály a nyní konečně i hraný celovečerák, jenž se však během výroby musel vyrovnat nejen s posměchem „serióznější“ části diváckého spektra, ale také obavami fanoušků, kteří filozofovali nad tím, že tuhle patriotistickou akční selanku o souboji dobra se zlem s vážnou tváří převést na plátna nelze. Jenže to by nesměl k projektu přijít Stephen Sommers, jemuž se mnozí smáli už když úspěšně vykrádal dobrodružství Indiana Jonese v obou těžce popcornových Mumiích. Sommers měl navíc u G. I. Joe co napravovat, jelikož jeho Van Helsing nesplnil jak finanční, tak jiná očekávání a ukázal režiséra v negativním světle jako malého kluka, který se milerád nechá unést vlastními fantaziemi.
Sommers se svých obvyklých trademarků samozřejmě nezbavil, avšak oproti Van Helsingovi malinko ubral na digitálnosti všeho okolo a vsadil na střízlivost, která se častokrát odráží v pravých kulisách a relativní realističnosti. V češtině to znamená, že G. I. Joe není ani z poloviny takový digitální paskvil, jaký mnozí čekali, a místo trikového guláše Sommers častokrát kouzlí i s dřevotřískou, papundeklem či vyřazenými karosériemi. Platí to pro všechny akční scény (vyjma půlhodinového závěru), v nichž se tým složený prakticky ze všech národností světa pouští do obraných akcí proti zvrácené teroristické organizaci Cobra, jíž, jak praví staré klišé už od dob Hvězdných válek, vládnou dva zvrácené mozky. V případě G. I. Joe ale nic není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá, a zatímco tradiční schéma počítá s obvyklým střetem hodných a zlých bez výraznějších podtextů, G. I. Joe vyráží do boje s tolika podzápletkami, že by se tomu i Einsteinovi zamotala hlava.
Máme tu znepřátelené ninji (pro lepší rozeznání je jeden bílý a druhý černý), milence na opačných stranách barikády, dva pikle kující zlosyny a ještě ke všemu vztahy v každém z jednotlivých záborů, což dělá z už tak zamotaného klubíčka maximální maglajz. Ne však pro Sommerse, jenž si i s takhle přeplácaným příběhem dokáže poradit (vivat dobře rozvrstvené flashbacky). Je téměř neuvěřitelné, jak čistě Sommers přeskakuje mezi jednotlivými postavami. Zatímco Michael Bay potřeboval v prvních Transformerech postrčit do popředí jednoho človíčka a dva roboty, Sommers musí brát každého vojáka a vojandu zvlášť, přičemž je třeba zlehka nadržovat nováčkovi Dukeovi, jehož - podobně jako v prvních X-Menech Wolverina - čeká postupné prodírání potravním řetězcem.
Sommers si figurky rozestavuje na blockbusterové poměry skvostně. Každý má svou motivaci, minulost a schopnosti, díky kterým je snadno rozeznatelný. Mizí tím pádem jakákoliv možnost zmatenosti, jakou nádherně ukázala Bayova Pomsta poražených, kde byl dokreslování pozadí ukázán vztyčený prostředníček. G. I. Joe ale samozřejmě není žádnou charakterovou sondou. Vše je uspořádané výhradně podle pravidel uvolněných letních jízd, které se hlouběji pod kůži nezarývají a zásadně útočí pouze na první signální. Což šlo Sommersovi vedle tvorby sympatických postav vždycky nejlíp. A tady tkví i největší síla G. I. Joe. Akční scény jsou totiž naprosto monumentální, což platí i pro - ve světle zbytku filmu komorní - přepadovku vojenského konvoje, kde Sommers nechá vyletět do vzduchu několik hummerů, postřílí či jinak zlikviduje spoustu komparzistů (bodání nožem do očí v PG-13 ratingu) a ještě do toho stihne vložit zatraceně efektní nástup ústřední jednotky, který do puntíku splňuje to, co od podobného filmu čekáte.
A to je pouze začátek. Sommers na rozdíl od Baye zná alespoň trochu míru a za všech okolností postupuje podle platných učebnic filmařiny. Akční scény tudíž pokaždé někam spějí a mají v ději předem daný smysl. Nejsou jen pozlátkem, na které jste nuceni koukat, abyste žasli nad trikovou stránkou (viz. Transformers 2) a schopnostmi dnešních počítačových inženýrů. Sommers mimo to každou akční scénu výborně graduje, pohrává si s tempem, jež má hodně daleko k únavnosti a co je nejdůležitější, každý moment si patřičně (a přehledně) vychutnává. V trailerech byl navíc jen slabý zlomek z toho, co se ve filmu v rámci akční smršti děje, tudíž přichází na řadu nejedno vizuální překvapení.
Samotné zúčtování s Dejvicemi převlečenými za Paříž dokonce pasuji na doposud nejlepší akční scénu roku. A to i přes všechnu trikovou nevyrovnanost, jež k Sommersovým filmům patří stejně neodmyslitelně jako Leonardo DiCaprio k novým filmům Martina Scorseseho. Samozřejmě se najde i pár slabých míst, a to jak v rámci humoru (hlášky ujdou, ale bránici neodpálí), tak překomkombinovanosti zápletky či nedomrlosti jednoho ze záporáků (Christopher Eckleston znovu nepřesvědčil), ale Sommers každý problém nechá pro jistotu několikrát vybouchnout a zasazuje očním nervům takové rány, že než stačíte na šílené zvraty říct „cože?“, budete mít opět pusu až někde na podlaze. Yo-Joe!
P.S.: Dabing je zlo a sráží hodnocení filmu o pořádný kus dolů. Hledejte proto titulky.
Datum: 14.8.2009 21:48 | FILM: 
Autor: Petr Semecký