Clerks se „kupodivu“ při přechodu do jiného obrazového útvaru ani v nejmenším nezměnili. Randal a Dante si nadále válí šunky v QuickStopu a přilehlé videopůjčovně, sní o tom, že jednoho dne nebude na světě existovat jediný otravný zákazník a rozjímají nad tím, jestli si dají dneska ke kafi vdolek nebo koblihu. Zásadovější Dante si stále myslí na Caitlin, která ho mezitím tahá za nohu s kdekým a přemýšlí, jestli ho není v jednotvárné večerce tak trochu škoda, přičemž otrlejší a lehkovážnější Randal ze sebe plodí jednu urážku, sexuální narážku či sestavu fórů na kolegův účet za druhou. Kromě toho zevlují okolo i Jay a Tichej Bob, kteří tropí jako obvykle lumpárny, za něž by je každý slušně vychovaný občan nejraději nakopal do zhulených pozadí. Nezměnilo se tedy vůbec nic, kromě toho, že k ustáleným postavám přibyl osobitý multimilionář s touhou ovládnout svět Leonardo Leonardo, do záběru neustále lezoucí basketbalová hvězda Charles Barkley, z něhož si Randal neustále tropí zábavné žerty, a spousta dalších drobných a drobnějších charakterů, jež rozšiřují Smithovo pohodářské impérium.
Ačkoliv Smith nerežíroval ani jeden díl a vše přenechal v animovaném světě zběhlejším tvůrcům, jeho vliv na veškeré dění okolo QuickStopu je jasně patrný hned v prvních vteřinách úvodní epizody, po níž se znalci okamžitě naladí na starou atmosféru, opřou se do sedačky a oddají se bránicolamačským pokusům, které Smithovy figurky plodí rychleji, než stíhá George W. Bush odklepávat nové invazní plány. Scénář si dělá legraci snad úplně ze všeho a nebere si servítky ani v případě hořících lidí či nešťastných úmrtí, natož aby se skláněl před velikány, jakým je třeba Martin Scorsese. Ten to v jedné z epizod schytá opravdu hodně, stejně jako většina jeho kolegů s výjimkou sourozenců Wachowských a Stevena Spielberga, jejichž nejznámější počiny (mluvím teď samozřejmě o Matrixu a Indiana Jonesovi) stihnou autoři poctít v nabušeném dílu filmových parodií, který je spolu s třemi dalšími částmi řešícími více či méně šílené zápletky (např. výstavbu nového QuickerStopu nebo uvěznění v obřím mrazáku) tím nejlepším co vám půltucet epizod, u nichž si budete připadat téměř totožně jako při sledování hraných filmů, může nabídnout.
Zatímco Smithův černobílý debut a jeho pokračování staví především na realitě, animovaní Clerks vítězí odvahou skloubit dohromady možné i nemožné a přenést výsledek na obrazovky v příjemné vizuální podobě, která vesmíru View Askew rozhodně nedělá ostudu. Nechci tvrdit, že se „noví Mladí muži za pultem“ budou líbit úplně všem (smithovky nejsou pro každého), ale ti, kteří mají tyhle dva líné hrdiny rádi a užívají si spolu s nimi každou minutu života mezi chladícími boxy s mléčnými kanistry, chipsy narvanými regály a řečmi o Star Wars a dalšími kulturně přínosnými tématy, rozhodně nebudou litovat jediné scénky, z nichž některé mají slabší místa, ale jsou bohatě vyvažovány těmi naprosto geniálními, které nás „vyvolené“ nutí u zlatavého moku přivádět neznalce do rozpaků během jedné minuty. Tak seberte všechnu odvahu a pusťte se do toho. Oněch celkových 132 minut za tu zábavu rozhodně stojí.
