Jistě, Hans Zimmer nikdy nebude Johnem Williamsem či Ennio Morriconem. Na to používá až příliš mnoho elektronických prvků, zájem o tradiční orchestr má nulový a jeho soundtracky se povětšinou skládají z rutinního mixování všeho, co se mu zdá „cool“ a „in“. Avšak i tenhle styl má smysl a mně naštěstí trvalo jen pár let, než mi to s krutostí ztraceného času došlo. OSTčko k Batman začíná je totiž pecka. Neoriginální, syntetizátorová a primitivní, ale zároveň i návyková, zábavná a poslouchatelná i při opakovaných spuštěních. Možná ze mě až příliš mluví obdiv k renovaci gothamského strážce, ale jakmile si při jednotlivých skladbách domýšlíte určité scény, či si jen představujete, co jiného by se v tu chvíli mohlo na plátně dít, je podobný mix elektroniky zkrátka k nezaplacení. Zimmer tu navíc nepracoval sám. Zhruba na půlce spolupracoval i James Newton Howard, jenž si naopak rozumí i s orchestrálněji laděnou muzikou, kterou se ovšem nebojí kombinovat se Zimmerovými klávesami.
Samotný kompilát tak sice místy trpí lehkou roztřepeností a roztříštěností na dvě poloviny, ale překvapivě to není úplně na škodu. Díky Howardovu poetičtějšímu a klidnějšímu stylu se albu daří budovat temnou, depresivní a „přemýšlivou“ atmosféru, kterou poté Zimmer rozvádí v akční nářez, jenž si při hlubším ohledání vypůjčuje od tradičních „pochodových“ skladeb, jimiž tolik vyniká původní Burtonův Batman. Ústřední téma Batman začíná, plazící se napříč celým kompilátem, se v mnoha ohledech dle mého svému předchůdci dokonce vyrovná a je rozhodně poslouchatelnější a interesantnější než nepříliš vydařené skladby, jimiž byly k prasknutí nacpané Schumacherovy filmy. Samozřejmě se i zde najde pár hluchých míst, kde tvůrci sem tam něco odflákli, aby se mohli soustředit na něco jiného, nicméně dobrá polovina (a možná dokonce 2/3) zůstává v rámci orchestrálních/elektronických počinů nad hladinou slušného průměru.
První písní, která vás jistě chytí za ušní boltce, je Eptesicus, na níž se zjevně podílel výhradně James Newton Howard. Ten s ní podkreslil Bruceův výcvik v Lize stínů, vzpomínkové pasáže a parádní souboj na ledu. Lehký, trochu ospalý úvod zhruba v polovině přechází v hrdinskou melodii, z níž vám při vzpomínce na film musí vstávat chloupky na zátylku. To se nedá s úplnou platností říct o následující Myotis, jejíž kvality spočívají převážně na Zimmerově akční smršti v závěru, která však úvodní „nudnější“ část zdatně vynahrazuje. Dalším povedeným songem (tentokrát pomalejším) je Macrotus nesoucí melodii Wayneova rodinného klanu a zároveň i vzpomínku na časy, kdy v Gothamu panoval mír a klid. Howard tu odvádí opět velmi dobrou práci, a to převážně v první melodičtější polovině. Zimmer oproti tomu předvádí to nejlepší v následujících Antrozous a Molossus, jež v sobě snoubí adrenalinovost jeho předchozích kariérních výplodů se všemi klady i zápory, které k tomu patří. Zimmerova invence je v těchto chvílích sice na bodu mrazu, avšak to nic nemění na faktu, že jde o akční smršť, jíž spousta žánrově příbuzných skladeb nesahá ani po kotníky.
Poslední vydařenější částí je pak Corynorhinus, na níž se vyřádili oba podepsaní pánové. Howardův úvod opět rekapituluje Wayneovo téma, probleskuje i milostný motiv s Rachel Dawes, přičemž závěr patří ústřední melodii samotného Batmana, doprovázející památný závěr filmu s „jokerovským“ cliffhangerem. Originalitou tedy soundtrack k prvnímu Nolanovu Batmanovi rozhodně netrpí, avšak bylo by příliš kruté odsoudit Zimmera s Howardem jako sebevykrádající roboty. Těch pár témat a půltucet písní totiž dokazuje, že ve své práci stále platí za jedničky.
Vydavatel: Warner Brothers Records
Celková délka: 60:26
Seznam skladeb:
1) Vespertilio (2:52)
2) Eptesicus (4:20)
3) Myotis (5:46)
4) Barbastella (4:45)
5) Artibeus (4:19)
6) Tadarida (5:05)
7) Macrotus (7:35)
8) Antrozous (3:59)
9) Nycteris (4:25)
10) Molossus (4:49)
11) Corynorhinus (5:04)
12) Lasiurus (7:27)