| Rok: | 2008 |
CZE premiéra: 4.9.2008
Cesta do středu Země
. : Info o filmu
. : Hodnocení uživatelů ( film hodnotili 2 uživatelé )
Psema   |
Toren1 |
. : Recenze
Letošek je všemožnými dobrodruhy doslova přehlcen. V úvodu roku nás přišel pozdravit nechtěně směsný Benjamin Gates, na začátku prázdnin přifrčel věhlasný muž s kloboukem a když nesplnil mnohá očekávání, přišel si nabít nos i Rick O`Connell, kterého nezachránila ani pomocná ruka v podobě jeho dospělého syna, přesun do asijských lokacích a záporák s liftingem Jeta-Li. Snad jako by byl rok 2008 předurčen k tomu, že se těmhle frajerům s pistolemi, biči a naditými mozkovnami nebude dařit. A když se to tak vezme, ani Cesta do středu Země nevybočuje ze zajetých kolejích, ačkoliv je pravda, že tahle adaptace slavné verneovky doplácí na úplně jiné věci než na stáří, účes či nuzný humor hlavního hrdiny.
Největší chyba nastala v samotném provedení, na které tvůrci vsadili snad úplně vše, včetně životních úspor, sepraných boxerek a děravého páru fuseklí. Cesta do středu Země vznikla jako první film točený kompletně 3D technologií, zaručující maximální možný vizuální požitek, což v praxi znamená, že na vás při sledování v moderně zařízeném kině typu pražského Imaxu občas z plátna vykoukne slintající T-Rex, před očima se vám zhmotňují obří masožravé rostliny, které při svých výpadech téměř dosáhnou až na váš nos, anebo zříte pravděpodobně největšího trilobita v historii kinematografie. Jenže vše je stále omezené právě onou výbavou kin a multiplexů. A zatímco v Americe si většina diváků mohla film užít v nejlepší možné kvalitě v místech tomu určených, české publikum se musí smířit s tím, že Brendana Frasera a jeho dvoučlenný doprovod uvidí pouze ve standardním placatém formátu. Což zamrzí.
Cesta do středu Země tím pádem přichází o to hlavní, čím může zaujmout, avšak dovolím si tvrdit, že ani na klasickém plátně není tenhle snímek o putování k samotnému jádru planety a zpět úplně k zahození. Scénář sice postrádá pořádnou hloubku a charakterům se pod kůži příliš nedostanete, ale celý koncept Cesty do středu Země je vystavěný natolik solidně, že si ho s alespoň na poloviční chod zapnutým mozkem užijete podobně (ne-li úplně stejně) jako většinu popcornových filmů obíhajících setmělé kinosály ve vyprahlém létě. Jakožto rodinný film zkrátka funguje naprosto bezproblémově. Scenáristé se při psaní příběhu inspirovali Verneovou knížkou opravdu hodně, tudíž bych se vůbec nedivil, kdyby se na tuhle letní atrakci konaly školní výpravy, aby měla děcka co psát do čtenářských deníků. Ovšem v žádném případě nejde o vykrádání. Dějová linka si s knižní předlohou pohrává jako s mýtem, za jehož sci-fi stránkou je možná mnohem víc než jen špetka pravdy a ústřední trojice je tu od toho, aby odhalila, zda si to všechno Jules Verne skutečně jen vymyslel, anebo mu nějaký starý známý všechno dopodrobna převyprávěl.
Fraserův profesor se tedy vydává se svým synovcem, jehož otec se o bájný střed Země zabýval tolik, až jednoho dne prostě zmizel, na daleký Island, tady si najme sličnou blonďatou průvodkyni, s níž se vydává k místu, kde jedna z půltuctu geologických sond zaznamenala neobvyklou změnu hodnot, a postupně putuje nejen napříč diamantovými doly, ale vyzkouší si i jízdu v důlních vozících, objeví „svatojánské mušky“ a zajisté dojde i do samotného světa pod naším světem, odkud musí posléze urychleně uprchnout dříve, než se teplota u zemského jádra zvedne natolik, že by z celé výpravy zbyly jen tři dozlatova ugrilované karbanátky. Děj opravdu netrpí žádnými odbočkami a šine si to po předem vyznačené cestě až k cíli, což při krátké stopáži není vůbec na škodu. Mnohem důležitější totiž je, že dramatické i komediální chvilky fungují naprosto bez problémů a všechny tři postavy si po pár minutách oblíbíte natolik, že s nimi v klidu přetrpíte i průměrné triky a českou distribucí zabitý troj-dimenzionální potenciál.
Fraser navíc znovu potvrzuje, že je jedním z mála herců, kterým role hláškujících dobrodruhů sedí jako ulité a po místy hodně mizerných vtipech z třetí Mumie má od scenáristů Cesty kolikrát nabito na smeč, který vám zaručeně rozklepe bránici. A naštěstí v tom tentokrát není sám. Josh Hutcherson už v Mostu do Terabithie dokazoval, že má jako herec budoucnost a kromě toho, že má děsně cool „PSPčko“ posílá svým nenuceným a uvolněným projevem do kytek nejen otravná děcka z Narnie, ale i kdysi obdivovanou (dnes nenáviděnou) vegetariánku Dakotu Fanning. Už jen kvůli tomuhle sehranému tandemu (ti dva se špičkují přesně tak, jak jsem si to usilovně přál ve třetí Mumii) nelze Cestu s klidným svědomím odstřelit a pokud si k němu přidám i další ženský objev letošní sezóny, půvabnou, ale i dobře hrající Anitu Briem, nedělá mi problém tuhle rodinnou jednohubku s dinosaury a jinými zrůdičkami doporučit. A pokud se k filmu dostanete prostřednictvím nějakého zahraničního 3D kina, klidně si ještě jednu hvězdičku přičtěte. Pořád lepší tohle, než trhlá Jodie Foster ve Ztraceném ostrově či bobr lučištník v Letopisech Narnie.
Letošek je všemožnými dobrodruhy doslova přehlcen. V úvodu roku nás přišel pozdravit nechtěně směsný Benjamin Gates, na začátku prázdnin přifrčel věhlasný muž s kloboukem a když nesplnil mnohá očekávání, přišel si nabít nos i Rick O`Connell, kterého nezachránila ani pomocná ruka v podobě jeho dospělého syna, přesun do asijských lokacích a záporák s liftingem Jeta-Li. Snad jako by byl rok 2008 předurčen k tomu, že se těmhle frajerům s pistolemi, biči a naditými mozkovnami nebude dařit. A když se to tak vezme, ani Cesta do středu Země nevybočuje ze zajetých kolejích, ačkoliv je pravda, že tahle adaptace slavné verneovky doplácí na úplně jiné věci než na stáří, účes či nuzný humor hlavního hrdiny.
Největší chyba nastala v samotném provedení, na které tvůrci vsadili snad úplně vše, včetně životních úspor, sepraných boxerek a děravého páru fuseklí. Cesta do středu Země vznikla jako první film točený kompletně 3D technologií, zaručující maximální možný vizuální požitek, což v praxi znamená, že na vás při sledování v moderně zařízeném kině typu pražského Imaxu občas z plátna vykoukne slintající T-Rex, před očima se vám zhmotňují obří masožravé rostliny, které při svých výpadech téměř dosáhnou až na váš nos, anebo zříte pravděpodobně největšího trilobita v historii kinematografie. Jenže vše je stále omezené právě onou výbavou kin a multiplexů. A zatímco v Americe si většina diváků mohla film užít v nejlepší možné kvalitě v místech tomu určených, české publikum se musí smířit s tím, že Brendana Frasera a jeho dvoučlenný doprovod uvidí pouze ve standardním placatém formátu. Což zamrzí.
Cesta do středu Země tím pádem přichází o to hlavní, čím může zaujmout, avšak dovolím si tvrdit, že ani na klasickém plátně není tenhle snímek o putování k samotnému jádru planety a zpět úplně k zahození. Scénář sice postrádá pořádnou hloubku a charakterům se pod kůži příliš nedostanete, ale celý koncept Cesty do středu Země je vystavěný natolik solidně, že si ho s alespoň na poloviční chod zapnutým mozkem užijete podobně (ne-li úplně stejně) jako většinu popcornových filmů obíhajících setmělé kinosály ve vyprahlém létě. Jakožto rodinný film zkrátka funguje naprosto bezproblémově. Scenáristé se při psaní příběhu inspirovali Verneovou knížkou opravdu hodně, tudíž bych se vůbec nedivil, kdyby se na tuhle letní atrakci konaly školní výpravy, aby měla děcka co psát do čtenářských deníků. Ovšem v žádném případě nejde o vykrádání. Dějová linka si s knižní předlohou pohrává jako s mýtem, za jehož sci-fi stránkou je možná mnohem víc než jen špetka pravdy a ústřední trojice je tu od toho, aby odhalila, zda si to všechno Jules Verne skutečně jen vymyslel, anebo mu nějaký starý známý všechno dopodrobna převyprávěl.
Fraserův profesor se tedy vydává se svým synovcem, jehož otec se o bájný střed Země zabýval tolik, až jednoho dne prostě zmizel, na daleký Island, tady si najme sličnou blonďatou průvodkyni, s níž se vydává k místu, kde jedna z půltuctu geologických sond zaznamenala neobvyklou změnu hodnot, a postupně putuje nejen napříč diamantovými doly, ale vyzkouší si i jízdu v důlních vozících, objeví „svatojánské mušky“ a zajisté dojde i do samotného světa pod naším světem, odkud musí posléze urychleně uprchnout dříve, než se teplota u zemského jádra zvedne natolik, že by z celé výpravy zbyly jen tři dozlatova ugrilované karbanátky. Děj opravdu netrpí žádnými odbočkami a šine si to po předem vyznačené cestě až k cíli, což při krátké stopáži není vůbec na škodu. Mnohem důležitější totiž je, že dramatické i komediální chvilky fungují naprosto bez problémů a všechny tři postavy si po pár minutách oblíbíte natolik, že s nimi v klidu přetrpíte i průměrné triky a českou distribucí zabitý troj-dimenzionální potenciál.
Fraser navíc znovu potvrzuje, že je jedním z mála herců, kterým role hláškujících dobrodruhů sedí jako ulité a po místy hodně mizerných vtipech z třetí Mumie má od scenáristů Cesty kolikrát nabito na smeč, který vám zaručeně rozklepe bránici. A naštěstí v tom tentokrát není sám. Josh Hutcherson už v Mostu do Terabithie dokazoval, že má jako herec budoucnost a kromě toho, že má děsně cool „PSPčko“ posílá svým nenuceným a uvolněným projevem do kytek nejen otravná děcka z Narnie, ale i kdysi obdivovanou (dnes nenáviděnou) vegetariánku Dakotu Fanning. Už jen kvůli tomuhle sehranému tandemu (ti dva se špičkují přesně tak, jak jsem si to usilovně přál ve třetí Mumii) nelze Cestu s klidným svědomím odstřelit a pokud si k němu přidám i další ženský objev letošní sezóny, půvabnou, ale i dobře hrající Anitu Briem, nedělá mi problém tuhle rodinnou jednohubku s dinosaury a jinými zrůdičkami doporučit. A pokud se k filmu dostanete prostřednictvím nějakého zahraničního 3D kina, klidně si ještě jednu hvězdičku přičtěte. Pořád lepší tohle, než trhlá Jodie Foster ve Ztraceném ostrově či bobr lučištník v Letopisech Narnie.
Datum: 31.8.2008 17:06 | FILM:
Autor: Petr Semecký