Nepatřím k lidem, kteří cítí potřebu vše hned škatulkovat. Proto nesnáším otázky typu "jaké bys mi doporučil anime"a "jaké je nejlepší anime?". Ani na jednu totiž nedokážu uspokojivě odpovědět. Je těžké komukoli doporučit anime, když neznám jeho vkus, stejně jako není možné uplácat objektivní mezižánrové srovnání, potažmo nějaký "osobní žebříček". Kdybych však měl mermomocí vybrat pár opravdových perel, bez nejmenšího zaváhání bych sáhl po Haibane Renmei, v překladu Charcoal Feather Federation – Federaci Šedokřídlých, třináctidílném anime seriálu, inspirovaném doujinshi (nekomerční mangou) kreslíře Yoshitoshi ABe. Podle jeho
scénáře jej režíroval Tomokazu Tokoro... i když já bych moc nedal za to, že jej režíroval sám Bůh, kterému se přežraly věčné obláčky a snesl se k nám, smrtelníkům, aby si zase jednou nahnal už tak přebujelé ego stvořením něčeho, jako je Haibane.
Haibane, neboli Šedokřídlí, jsou zvláštní bytosti, na první pohled připomínající anděly. Na zádech mají pár malých, popelavých křídel a nad hlavou se jim vznáší svatozář ze zvláštního kovu - Kōhaku. Nikdo z nich si nepamatuje, kým byl dříve, dokonce ani to, jak se jmenuje. Mají jen matné tušení, že někdy dříve, než se narodili do tohoto světa z kokonu, který se jednoho dne objevil v některé z opuštěných místností, žili kdesi daleko odtud, měli rodinu a přátele, žili své obyčejné životy... a to vše je teď ztraceno. Nejen pohřbeno v minulosti, ale násilím ukradeno z paměti, zanechávajíc za sebou bolestivě prázdné místo. Celý děj je soustředěn na městečko Guri, obehnané vysokou zdí, kde bok po boku žijí lidé a Šedokřídlí. Šedokřídlým je ovšem z nikomu neznámých důvodů dovoleno bydlet jen v chátrající, opuštěné studentské koleji, zvané Starý domov, a polorozpadlé továrně, obojí stranou od města. Šedokřídlí nesmí vlastnit peníze ani nosit nové oblečení. Musejí si najít poklidnou práci stranou od většiny lidí a takto žít až do doby, kdy... to vám už ale neprozradím, i tak toho víte až moc. :)
Hlavní postava, dívka jménem Rakka, je novým členem komunity Šedokřídlých ze Starého domova. Jako každý "novorozenec", je i ona ze začátku zmatena a vyděšena světem, který ohraničuje vysoká zeď a jedinými bytostmi, které jeho hranice smí překročit, jsou záhadní Togové. Postupem času se však sžívá s osazenstvem Nového domova i s lidmi z města a začíná u ní převažovat zvědavost a výčitky... proč je tady? Kdo jsou vůbec Šedokřídlí? A co se skrývá za onou jednolitou, chladnou zdí? Všechno ohledně Haibane pro mě začalo jednoho krásného odpoledne, kdy jsem brouzdal po Otakulandu. Neskutečně mě žralo, jak se mezi uživateli hromadí podpisy, avatary a tituly s tématikou Haibane. Nerad se přidávám k šíření hype a davové záležitosti typu Lost a Naruto mě odrazují už jen svou širokou fanouškovskou základnou, protože mi na mysli pořád vyvstává jedna z definic masové kultury - když se chceš zavděčit davům, musíš vytvořit průměrné dílo, kterému porozumí každý.
Odhodil jsem ale hrdost a seriál si sehnal. I když mezi jeho zastánce patřili i lidé, jejichž názoru jsem si vážil, už předem jsem jej odsoudil a chtěl jsem jej v recenzi rozcupovat na kousky, pokydat špínou a vysmát se všem fanouškům přímo do obličeje. Ovšem to jsem se šeredně spletl. Uteklo prvních pár dílů a já bych si byl nejraději nafackoval. Najednou veškerý hype kolem Haibane začal dávat smysl, tohle je totiž seriál pro všechny. Drtivá většina lidí si jej zamiluje, ovšem každý z jiného důvodu. I na naprosto konzumního diváka dýchne nezapomenutelná atmosféra a přestože si v hlavě z příběhu nejspíš odnese pouhé torzo, bude Haibane milovat. Nebude se vůbec cítit ochuzen, protože co oči nevidí, to srdce nebolí. Přemýšlivější divactvo osloví hlubší a ne tak zjevné tóny příběhu, a opravdoví fajnšmekři budou unešeni mistrovskou kombinací mnohoznačné symboliky a tajuplné hry alegorií.
Ať se budu jakkoli vehementně snažit vám seriál popsat, nikdy nemůžu dosáhnout toho, abyste cítili byť jen zlomek krásné směsi melancholie, radosti a smutku, který jsem u něj prožil. Téměř knižní styl vyprávění jen dodává další a další materiál k přemýšlení, kdežto hudební doprovod a osobité grafické zpracování navozují kolem celého města atmosféru lehké mystiky, nenucené a opředené několika palčivými otazníky. Setkal jsem se samozřejmě s ojedinělými názory typu: "Dyť je to nuda, vubec žádná řežba." Když odhlédnu od mé osobní averze ke vkusu těchto lidí, musím uznat, že Haibane opravdu "řežbou" v hellsingovském slova smyslu nijak neoplývá. To však neznamená, že by děj neodsýpal tak, jak má, nebo že byste se nedejbože na okamžik nudili. Místy příběh vyznívá hřejivě a pohodově, přičemž celkový dojem se dokáže rychlým nájezdem na vedlejší kolej změnit na neklidný, až depresivně horečnatý. Pokaždé, když by seriál mohl jen malinko tendovat ke stereotypu, scénář dupne na brzdu a najde si svou odbočku do zdánlivě slepé uličky. Na závěr se děj koncentruje na malém prostoru a příběh akceleruje a vrcholí na poli jediného dílu. Definitivní konec pak znamená pocit naplnění a prázdnoty, štěstí a smutku zároveň. Slovo "melancholie" pro mě dostalo zcela nový význam. Také je příjemným oddechem od většiny současné produkce skutečnost, že ABe neklesl k lacinému fanservice, ecchi ani citovému vydírání, veškerá odlehčení obstarává něžný, neagresivní humor a familiérní atmosféra Starého domova.
Kresba a animace jsou osamoceným ostrůvkem ruční práce mezi dnešní snahou vybičovat grafické zpracování co nejvíc směrem k realitě. Toto úsilí nechápu, protože manga kresba byla odjakživa znakem a devizou anime. Proto mě nádherně nakreslená Haibane svým vzhledem oslovila mnohem víc, než například počítačově vypilovaný, explozemi a odlesky hýřící Appleseed. Kresba obličeje a očí není až tak typická, ABe se očividně příliš nehlásí k mainstreamovému stylu, což bylo znát už na původní doujinshi. Všude je znát poctivá práce a animace má dynamiku tam, kde ji očekáváme, zatímco v poklidnějších částech si zachovává hezky vláčné tempo. Vůbec, pohled se na ni lahodí oku a já mohu jen tiše závidět majitelům hi-res DVD verze. Hudební doprovod je téměř bezchybný, díky svému pojetí ve stylu alegorické hudby dokonale doplňuje atmosféru a už drahnou dobu trčí u mě v playlistu. OST nabízí širokou škálu stylů a nálad, třeba openingový song "Free bird" vám opravdu skoro dává křídla (jen vzlétnout) a character songy sedí ke každé z postav. Rozhodně doporučuji si OST obstarat.
Nikdo, kdo uhádl průběh recenze už na začátku, ode mě lízátko nedostane, protože kdyby jej neuhádl, tak bych mu leda doporučil rekreační pobyt v Jedličkárně, Kroměříži, popřípadě Bohnicích. Haibane Renmei si však oslavné ódy jen zaslouží a snad ještě nikdy jsem neměl tak zoufalý nedostatek výtek, jako tady. Povolně jsem se přidal k hromadě fanoušků tohoto mistrovského kousku a na dlouhou dobu se zabral do úvah nad opravdovým smyslem celého příběhu. Dospěl jsem k dost jasnému závěru, za který bych snad i dal ruku do ohně, ale nechám vás vytvořit si vlastní interpretaci. Kouzlo Haibane spočívá i v tom, že ji každý pochopí k obrazu svému a uvěří tomu, čemu on sám uvěřit chce.
