FILMO.cz | "Blue Gender" (1999) | Recenze

Masashi Abe patří k méně známým režisérům a poprvé na sebe opravdu upozornil teprve roku 1999 právě seriálem Blue Gender. Tomu se sice nedostalo až tak velkého ohlasu, ale vzhledem k obrovskému množství ročně vydávaných anime sérií je úspěch už jen to, že divácky nezapadl do běžného průměru. U nás patří mezi ty známější, bohužel musím říct, že je to nejspíš kvůli dost vysoké míře brutality v seriálu obsažené.

Země, nepříliš vzdálená budoucnost.
Města leží v troskách a po dříve rušných ulicích se promenádují obří brouci všech tvarů i velikostí. Když zde ještě žili lidé, stihli jim dát jméno: "Blue". Tady ovšem pravidlo "dej svému strachu jméno a stane se polovičním" trochu selhalo. Oblohu teď totiž místo letadel křižují přerostlé vosy a většina lidstva buď už dávno prošla zažívacím traktem hmyzáků, nebo leží porůznu okolo vraků aut v kuličkách à la hovnivál. Části lidstva se podařilo utéct na oběžnou dráhu, kde jakž takž přežívají v orbitálním komplexu "Druhá Země". Jak sami vidíte,co se týče originality, je na tom Blue Gender dosti bídně. Námět typu "Zlí brouci obsadili Zemi a lidstvo bylo donuceno ji se slzou v oku opustit, aby se ji, až si řádně vylíže rány, pokusilo dobýt zpátky" je už docela obehraný. Celkově mi seriál až příliš silně připomínal starou dobrou Hvězdnou Pěchotu, bohužel na rozdíl od ní, Blue Gender postrádá onen sarkastický nadhled a místy se až utápí ve vlastní vážnosti. Také asi spoustu lidí nepotěší, že se jedná o mecha – i když jiné zase určitě ano. Já zachovávám neutralitu a nadšené ani zhnusené výlevy té či oné skupiny mě příliš nevzrušují. Vše by bylo v nejlepším pořádku, i kdyby se jednalo třeba o school comedy; stačilo by málo – kapka invence. Ta se bohužel nekoná minimálně do půlky série. No nic, zpátky k zápletce - hlavní hrdina Yuji Kaido je probuzen z dlouhé hibernace jednotkou vojáků Druhé Země a postupně si vzpomíná, že v mládí trpěl podivnou a nevyléčitelnou chorobou, kvůli které byly hibernovány statisíce lidí po celém světě.
Probuzení za zvukového doprovodu křupání kostí, řevu, střelby a nechutných hmyzoidních zvuků ovšem nebylo přesně to, co si Yuji představoval, takže mu jistě odpustíte selhání močového měchýře tváří v tvář obřímu broukovi, kterému ještě z kusadel visí cáry masa dvou nebohých vojáků. Tím se dostáváme k dalšímu aspektu Blue Gender, a tím je brutalita. Scény masakrů jsou ztvárněny opravdu naturalisticky a s přemýšlením, jestli je obětí muž, žena, nebo dítě, si autoři očividně hlavy nijak nelámali. Bohužel, masakr je místy zjevnou snahou o šokování diváka tam, kde zeje dějové vakuum. Yujimu na postu hlavní postavy sekunduje strohá velitelka jednotky, Marlene Angel, která očividně už od začátku zastává úlohu "drsné holky" a nesmí za žádnou cenu projevit tak neprofesionální city, jako jsou soucit nebo empatie, což způsobuje, že prvních několik dílů Marlene působí dojmem ne nepodobným oživlé mrtvole. Každému divákovi s nezáporným inteligenčním koeficientem ale po prvních několika dílech musí být jasné, kam příběh směřuje. Marlene pod vlivem věčně unáhleného a idealistického Yujiho pomalu, ale jistě taje. V druhé polovině seriálu konečně přijde znatelné oživení děje a dojde k celkem překvapivé výměně rolí. Celkově je první polovina doslova plná naivních neshod humanity Yujiho s drilem a pragmatismem Marlene, jakoby vystřižených z učebnice scénáristiky, a některé okamžiky (jako kratičká epizodka s domorodou dívkou, která jen účelově zkomplikovala vztahy hlavních postav a zase o něco natáhla nezáživné bloudění po pustině) by nejspíš vůbec nikomu nechyběly. V druhé polovině je naštěstí znát jistá akcelerace a konečně se celá zápletka trochu dramatizuje. Atmosféra začíná přituhovat a na povrch vyplývají fakta, která způsobí, že do té doby nesmyslné a zdánlivě samoúčelné události do sebe začnou trochu zapadat. Na úplném závěru sice tempo zase mírně zvolní, ale dočkáme se i nějaké originality v podobě ne tak úplně konformního zakončení.
Celý seriál je skoro čistě dvoubřitý. Na jednu stranu je chladný, vážný a depresivně postapokalyptický, ovšem můžete si být jisti, že v tom nejlepším půjde celá atmosféra do háje po nástupu nějakého vrcholně patetického projevu, za který by se nemuselo stydět ani to nejhardcorovější béčko made in USA osmdesátých let. Na každou kvalitní scénu připadne jiná, při které budete obracet oči v sloup. Tímto neduhem trpí i hudební doprovod – některé skladby skvěle doplňují silnější okamžiky a brzo se vám vryjí do paměti, jindy je hudba opravdu za trest; jakási podivná kakofonie pazvuků a skřeků, při které se mi ježily vlasy na hlavě... a to je při mém zanedbatelném porostu hlavy věc skoro nemožná. Pokud přijde řeč na kresbu, asi se budu opakovat, ale zase má dvě jasně rozopoznatelné strany. Tou první jsou některé krásně zpracované exteriéry i interiéry, svérázný design vesmírné stanice a lodí, plus velice slušné detaily mechů a postav. Design výzbroje je mírně, ale vkusně futuristický, a vůbec, bude se určitě každému správnému militaristovi líbit. Pak je tu ale druhá stránka a tou jsou záběry z dálky a davové scény. Tady se něco šeredně pokazilo a já měl pocit, že kterékoli retardované osmileté dítě by tohle dokázalo nakreslit a rozhýbat lépe.
Celý seriál je potenciálně velice dobrý kousek, ovšem trpí zle schizofrenickou povahou – kdykoli se dostáváte do rozpoložení "jo, to je kvalitka, konečně se nám to tu rozjíždí", vypotí scénárista nějakou nehoráznou botu a vy se musíte se seriálem sžívat zase od začátku. Naštěstí celkové hodnocení trochu zachraňuje slušná druhá půlka, ale ani tak to není nic víc, než lehce nadprůměrné dílo. Pokud se vám ovšem líbí postapo, zkousnete mecha anime a dokážete seriálu odpustit nějaké ty (občas dost výrazné) jizvy na kráse, tak to rozhodně není ztráta času.

Datum: 21.5.2007 15:18 | Hodnocení filmu:

Autor: Lukáš Lahoda