Hlavní hrdinkou je studentka střední školy Otonashi Saya žijící v Okinawě. Na první pohled vcelku obyčejná dívka se zálibou ve sportech a bezedným žaludkem. Na pohled druhý už ovšem tak obyčejná není, protože před rokem ztratila paměť a shodou okolností ji v tu dobu nalezl George, který se stal jejím adoptivním otcem a spolu se svými syny Kaiem a Rikuem tvoří Sayinu rodinu. Poklidný život bere za své, když se na scéně objevují monstra s trochu prehistoricky znějícím názvem Chiropteran a spolu s nimi tajemný Haji, muž se znetvořenou rukou, který jak se zdá má něco společného se Sayinou minulostí.
Chiropterané jsou monstra připomínající člověka možná tak počtem končetin, vzniklá z krve dívky jménem Diva. Ti šťastnější, kteří dostali pít krve přímo od Divy se stali jejími osobními strážci a mají sympatické privilegium měnit svůj vzhled tak, aby vypadali jako lidé. Jejich protipólem je organizace Red Shield, která se už nějaký pátek pokouší Chiropterany vyhubit. Jelikož jsou ale její členové mrzcí smrtelníci, jsou asi stejně úspěšní jako naši politici při sestavování vlády.
Prozrazovat cokoli dalšího o ději by podle mě nebylo vhodné. Příběh sice není plný nečekaných zvratů a Oscara si za něj určitě také nikdo nepřipíše, ale autoři zvolili systém kdy máme ze začátku jen nutné minimum informaci a všechno ostatní je nám dávkováno postupně, nerad bych vás tedy připravil o radost z objevování.
Prvních 20 dílu vypadá asi takhle:
Typické anime klišé kdy hlavní postava ztratí paměť a její minulost je nám zprostředkovávána
útržkovitými záblesky. Saya při každém souboji zkoprní nebo se naopak mění v nekontrolovatelného berserkera bez problémů odesílajícího na věčnost vše kolem. Mimochodem v tomhle berserkr módu má Saya hrozně stylové rudé oči, občas po prokalené noci vypadám podobně, ale kvůli bolesti hlavy si to většinou moc nevychutnám. To, ale zabíhám někam kam bych raději neměl, takže hurá zpátky k hodnocení.
Od dvacátého dílu kvalita stoupá geometrickou řadou a nás čeká královská zábava až do dílu pětačtyřicátého. Poté opět nastává jakýsi úpadek a divák se začíná strachovat zda nás nečeká nudný a nezajímavý konec. Strachování je ovšem zbytečné, tohle zvolnění totiž představuje nádech před skokem do vody, klid před bouří nebo sbíráni sil na finální sprint, teď když jsem vás přesvědčil jak mistrně dokážu vytvářet přirovnání by možná nebylo špatné dostat se k jádru věci. Zkrátka vyvrcholení je grandiózní a divák sleduje závěrečné titulky s pocitem vnitřního uspokojení, já je teda sledoval se smutkem v srdci, protože mi ze seznamu ubylo další výborné anime.
