| Rok: | 2008 |
| Hrají: | Tereza Voříšková
|
CZE premiéra: 20.3.2008
Venkovský učitel
. : Info o filmu
. : Hodnocení uživatelů ( film hodnotili 3 uživatelé )
Antee   |
Jajar |
Psema |
. : Recenze
Lamentování nad děsivostí většiny českých kinematografických výplodů současnosti už začíná být ohraným klišé, takže bych se na to dnes podíval z trochu jiné stránky a začal také jednou pozitivně. Kupříkladu tím, že jen tak bez okolků pronesu, že nejlepším režisérem v české kotlině je aktuálně Bohdan Sláma, kterému bohužel většina našich tvůrců v tuto chvíli nešahá v mnoha ohledech ani po kotníky. Přitom je třeba říct, že Sláma rozhodně nevyčuhuje z řady výběrem natáčených témat ze zajetého říčního koryta, zaměřeného výhradně na bezvýznamné našince, jejichž životní náplní je řešení drobných či větších problémů v těch nejrůznějších, pokud možno co nejreálnějších situacích, jaké si dokážete vymyslet. To sice neznamená, že by se jeho filmy zaměřovaly na dva hádající se důchodce a jejich spor o tucet dozlatova upečených rohlíčků (kdy už tohle konečně někdo natočí? ;), ale i tak jde o velice sugestivní snímky, z nichž většina diváků odchází se slzami dojetí v očích.
Sám netuším, kde hledat recept na Slámův úspěch, ale pokud bych měl hádat, vsadil bych na to, že s tím má co dělat to, že si své filmy (kromě toho, že je režíruje) píše bez pomoci okolí. Jakožto scénárista/režisér má tu výhodu, že nemusí nikoho otravovat potřebuje-li na place něco přepsat a navíc může jakožto vedoucí celého humbuku pohodlně maskovat své psavecké lapsy, kterých se určitě nenaskytne pár, ale hned několik. O Venkovském učiteli se mluví ve spojení s volnou trilogií, kterou odstartovaly Divoké včely a Štěstí, tedy snímky, jež měly naneštěstí premiéry v době, kdy jsem naše drahé filmečky vyhledával jen pod nátlakem okolí, tj. pokud se na ně chtěli dívat rodiče nebo na jiných programech nic nedávali. K Učiteli jsem tedy přistoupil jako slepý k houslím, ale samozřejmě mě lákal již pár dní rozvířený hype, kdy se o nejnovějším Slámovu příspěvku mluvilo jako o TOM filmu, který po měsících stagnace u dna rozčísne ustálenou hladinu a pozvedne celuloidový pás s certifikátem české státnosti o pořádný počet příček výš. Což se bez debaty podařilo.
A o čem že to vlastně je? S tím je trochu potíž. Sám Sláma prosazuje, aby se o zápletce vědělo, ale já přesto zastávám názor, že zrovna u Učitele by tomu do jisté míry být nemělo. Ve zkratce jde tedy o to, že pražský intelektuál, jenž strávil několik let přednášením na metropolitním gymnáziu, přijíždí do opravdu hodně zapadlé vísky, kde si hodlá vyléčit dušičku po několika rozpadnuvších vztazích a chce tak trochu najít sebe sama mezi kombajny, hroudami sušeného travnatého porostu a nekončícími kravími stády. Do jeho osudů zasahuje především drsná zemědělská žena Marie a o něco výrazněji také její pubertální a nepříliš sebevědomý syn, jehož linie zaměřená hlavně na vztah s překrásnou studentkou gymnázia Beruškou je hlavnímu tématu filmu silně nápomocna, místo toho, aby ho jen obohacovala o minuty do celkové stopáže, kterou bych však i tak mírně seříznul.
Jestli si může být u Slámy člověk v něčem jistý, je to formální stránka věci. O jeho posedlosti v předlouhých záběrech nemůže být pochyb a pokud můžu mluvit za sebe, svou zručností a prací s kamerou mě doslova a do písmene ohromil. Tady nejde jen o to natočit scénu na jeden zátah, jde taktéž o její pojetí, vystavění a celkové ukočírování, aby se nestalo, že něco nezapadlo na své místo a veškerá snaha o realistčino neupadla v niveč jen proto, že se kdesi v zadu někdo nebo něco špatně pohnul(o). Kamera nezabírá dialogy jen z jedné vzdálenosti, ale naopak reaguje na posuny ve scénáři a přechází ladně do pozic, jaké jsou v určité chvíli potřeba. Několikrát se tudíž stává, že se přechází z velkého celku až na vysoký detail a nazpět, přičemž vše působí naprosto přirozeně bez pachuti onanismu a pokusu dokázat, že na to Sláma „má“. Nejde však jen o ladné obrazy, ruku v ruce s nimi spolupracuje i hudba, tedy druhá podstatná složka filmu.
Slámova práce se zvuky je úchvatná. Uvedu příklad. Scénu doprovází silně zesílená muzika, která jakoby působí dojmem, že nemá s děním na plátně nic společného. Jenže poté přejede kamera k Pavlu Liškovi se sluchátky na uších, které když herec sundá, opadne zároveň i hlasitost songu a náhle vše dostane svůj smysl. Hudba se ihned stává součástí dění na plátně a dává vyniknout celé formální vyšperkovanosti, na které Slámova práce částečně stojí. Malinko mě tedy mrzí, že alespoň na mě nepůsobil jiný sektor Slámova filmu, a to plnými hrstmi rozsévané emoce. Nemůžu si pomoct, ale Vesnický učitel mi přišel místy chladný jako studený psí čumák a ani jednou mi nedovolil ponořit se hlouběji do dění na plátně, ačkoliv jsem po tom v mnoha chvílích vyloženě toužil. Těžko ale házet na někoho vinu, poněvadž ve mně během několika dní od projekce dozrála myšlenka, že podobný problém potká menšinu diváků, zatímco většina bude znovu dojatá lidskostí a otevřeností filmu.
Venkovský učitel má totiž co nabídnout i v jiných oblastech. Mluvím samozřejmě o hercích, kteří budou za rok neomylně útočit na jednoho Českého lva za druhým a popravdě musím říct, že bych jim přál ceny snad ve všech kategoriích. Pavel Liška je jednoduše úžasný a s každým novým filmem u mě stoupá z „idiota“ na Pana herce, jemuž podobné role snílků sedí jako snad nikomu ve zdejší krajině, Zuzana Bydžovská také prospívá bez ztráty kytičky a svou protřelou vesničanku zvládá s naprostým přehledem a ačkoliv je to neuvěřitelné potěšil mě i Miroslav Krobot v miniroličce, kterou po WTF výkonu v Na vlastní nebezpečí zvládl na jedničku. Avšak nejen dospělí herci zazářili. Neherec Ladislav Šedivý mě sice po většinu času silně iritoval, ale jde spíš o to, jak nešťastně je jeho role napsaná, než že by hrál špatně a samozřejmě nesmí chybět ani pochvala asi nejzářivější české filmové naději dneška Tereze Voříškové, na níž spousta scén stojí pevně jako skála. Už to vážně není jen hezká holčina, ale slibně se rozvíjející mladá herečka, která je film od filmu lepší, což je pozitivní zjištění.
Venkovský učitel nepochybně dostál všem předpokladům. V rámci režie je o co stát, především proto, že se Slámův osobitý styl s každým novým příspěvkem ve filmografii vyvíjí a neokoukává se. Navíc film odsýpá velice hezky a jste-li ten typ diváka, který se rád nechává unášet na proudu emocí a nevyřčených dialogů, máte se určitě na co těšit. Sláma totiž vyrostl v českou jistotu stříbrného plátna a kdybych si na jeho další film mohl vsadit, okamžitě bych to udělal. Je radost pohledět na práci někoho s vizí a talentem, obzvlášť jde-li dotyčnému vše podstatné tak hezky od ruky. Návštěva kina je tedy povinná pro každého, kdo má chuť na pořádný český art.
Lamentování nad děsivostí většiny českých kinematografických výplodů současnosti už začíná být ohraným klišé, takže bych se na to dnes podíval z trochu jiné stránky a začal také jednou pozitivně. Kupříkladu tím, že jen tak bez okolků pronesu, že nejlepším režisérem v české kotlině je aktuálně Bohdan Sláma, kterému bohužel většina našich tvůrců v tuto chvíli nešahá v mnoha ohledech ani po kotníky. Přitom je třeba říct, že Sláma rozhodně nevyčuhuje z řady výběrem natáčených témat ze zajetého říčního koryta, zaměřeného výhradně na bezvýznamné našince, jejichž životní náplní je řešení drobných či větších problémů v těch nejrůznějších, pokud možno co nejreálnějších situacích, jaké si dokážete vymyslet. To sice neznamená, že by se jeho filmy zaměřovaly na dva hádající se důchodce a jejich spor o tucet dozlatova upečených rohlíčků (kdy už tohle konečně někdo natočí? ;), ale i tak jde o velice sugestivní snímky, z nichž většina diváků odchází se slzami dojetí v očích.
Sám netuším, kde hledat recept na Slámův úspěch, ale pokud bych měl hádat, vsadil bych na to, že s tím má co dělat to, že si své filmy (kromě toho, že je režíruje) píše bez pomoci okolí. Jakožto scénárista/režisér má tu výhodu, že nemusí nikoho otravovat potřebuje-li na place něco přepsat a navíc může jakožto vedoucí celého humbuku pohodlně maskovat své psavecké lapsy, kterých se určitě nenaskytne pár, ale hned několik. O Venkovském učiteli se mluví ve spojení s volnou trilogií, kterou odstartovaly Divoké včely a Štěstí, tedy snímky, jež měly naneštěstí premiéry v době, kdy jsem naše drahé filmečky vyhledával jen pod nátlakem okolí, tj. pokud se na ně chtěli dívat rodiče nebo na jiných programech nic nedávali. K Učiteli jsem tedy přistoupil jako slepý k houslím, ale samozřejmě mě lákal již pár dní rozvířený hype, kdy se o nejnovějším Slámovu příspěvku mluvilo jako o TOM filmu, který po měsících stagnace u dna rozčísne ustálenou hladinu a pozvedne celuloidový pás s certifikátem české státnosti o pořádný počet příček výš. Což se bez debaty podařilo.
A o čem že to vlastně je? S tím je trochu potíž. Sám Sláma prosazuje, aby se o zápletce vědělo, ale já přesto zastávám názor, že zrovna u Učitele by tomu do jisté míry být nemělo. Ve zkratce jde tedy o to, že pražský intelektuál, jenž strávil několik let přednášením na metropolitním gymnáziu, přijíždí do opravdu hodně zapadlé vísky, kde si hodlá vyléčit dušičku po několika rozpadnuvších vztazích a chce tak trochu najít sebe sama mezi kombajny, hroudami sušeného travnatého porostu a nekončícími kravími stády. Do jeho osudů zasahuje především drsná zemědělská žena Marie a o něco výrazněji také její pubertální a nepříliš sebevědomý syn, jehož linie zaměřená hlavně na vztah s překrásnou studentkou gymnázia Beruškou je hlavnímu tématu filmu silně nápomocna, místo toho, aby ho jen obohacovala o minuty do celkové stopáže, kterou bych však i tak mírně seříznul.
Jestli si může být u Slámy člověk v něčem jistý, je to formální stránka věci. O jeho posedlosti v předlouhých záběrech nemůže být pochyb a pokud můžu mluvit za sebe, svou zručností a prací s kamerou mě doslova a do písmene ohromil. Tady nejde jen o to natočit scénu na jeden zátah, jde taktéž o její pojetí, vystavění a celkové ukočírování, aby se nestalo, že něco nezapadlo na své místo a veškerá snaha o realistčino neupadla v niveč jen proto, že se kdesi v zadu někdo nebo něco špatně pohnul(o). Kamera nezabírá dialogy jen z jedné vzdálenosti, ale naopak reaguje na posuny ve scénáři a přechází ladně do pozic, jaké jsou v určité chvíli potřeba. Několikrát se tudíž stává, že se přechází z velkého celku až na vysoký detail a nazpět, přičemž vše působí naprosto přirozeně bez pachuti onanismu a pokusu dokázat, že na to Sláma „má“. Nejde však jen o ladné obrazy, ruku v ruce s nimi spolupracuje i hudba, tedy druhá podstatná složka filmu.
Slámova práce se zvuky je úchvatná. Uvedu příklad. Scénu doprovází silně zesílená muzika, která jakoby působí dojmem, že nemá s děním na plátně nic společného. Jenže poté přejede kamera k Pavlu Liškovi se sluchátky na uších, které když herec sundá, opadne zároveň i hlasitost songu a náhle vše dostane svůj smysl. Hudba se ihned stává součástí dění na plátně a dává vyniknout celé formální vyšperkovanosti, na které Slámova práce částečně stojí. Malinko mě tedy mrzí, že alespoň na mě nepůsobil jiný sektor Slámova filmu, a to plnými hrstmi rozsévané emoce. Nemůžu si pomoct, ale Vesnický učitel mi přišel místy chladný jako studený psí čumák a ani jednou mi nedovolil ponořit se hlouběji do dění na plátně, ačkoliv jsem po tom v mnoha chvílích vyloženě toužil. Těžko ale házet na někoho vinu, poněvadž ve mně během několika dní od projekce dozrála myšlenka, že podobný problém potká menšinu diváků, zatímco většina bude znovu dojatá lidskostí a otevřeností filmu.
Venkovský učitel má totiž co nabídnout i v jiných oblastech. Mluvím samozřejmě o hercích, kteří budou za rok neomylně útočit na jednoho Českého lva za druhým a popravdě musím říct, že bych jim přál ceny snad ve všech kategoriích. Pavel Liška je jednoduše úžasný a s každým novým filmem u mě stoupá z „idiota“ na Pana herce, jemuž podobné role snílků sedí jako snad nikomu ve zdejší krajině, Zuzana Bydžovská také prospívá bez ztráty kytičky a svou protřelou vesničanku zvládá s naprostým přehledem a ačkoliv je to neuvěřitelné potěšil mě i Miroslav Krobot v miniroličce, kterou po WTF výkonu v Na vlastní nebezpečí zvládl na jedničku. Avšak nejen dospělí herci zazářili. Neherec Ladislav Šedivý mě sice po většinu času silně iritoval, ale jde spíš o to, jak nešťastně je jeho role napsaná, než že by hrál špatně a samozřejmě nesmí chybět ani pochvala asi nejzářivější české filmové naději dneška Tereze Voříškové, na níž spousta scén stojí pevně jako skála. Už to vážně není jen hezká holčina, ale slibně se rozvíjející mladá herečka, která je film od filmu lepší, což je pozitivní zjištění.
Venkovský učitel nepochybně dostál všem předpokladům. V rámci režie je o co stát, především proto, že se Slámův osobitý styl s každým novým příspěvkem ve filmografii vyvíjí a neokoukává se. Navíc film odsýpá velice hezky a jste-li ten typ diváka, který se rád nechává unášet na proudu emocí a nevyřčených dialogů, máte se určitě na co těšit. Sláma totiž vyrostl v českou jistotu stříbrného plátna a kdybych si na jeho další film mohl vsadit, okamžitě bych to udělal. Je radost pohledět na práci někoho s vizí a talentem, obzvlášť jde-li dotyčnému vše podstatné tak hezky od ruky. Návštěva kina je tedy povinná pro každého, kdo má chuť na pořádný český art.
Datum: 24.4.2008 23:43 | FILM:
Autor: Petr Semecký