Toť úvodní zápletka (kterou nejspíš zná většina z vás nazpaměť). Dnešní recenzi bych ale chtěl uchopit trošku jinak než jako klasickou „představovačku“, na kterou jste normálně zvyklí. Červený trpaslík totiž není jen obyčejný seriál, ale pojem a dost možná i fenomén, ve kterém je každá druhá scénka kultovní.
Nejsem prorok a netvrdím, že dokážu přesně definovat klíč k úspěchu Červeného trpaslíka, jen se domnívám, že bez vzorně napsaných a snad ještě bezchybněji na plátno převedených postav, by se sitcom nikdy nedostal na hřejivé místečko slávy. Každý z hrdinů je natolik osobitý, že by mohl mít svůj vlastní seriál.
David „Cinzano Bianco“ Lister zaujme už na první pohled. Přestože je poslední člověk ve vesmíru, moc se tak nechová. Velkou většinu času věnuje hraní kulečníku, pití piva, nebo konzumaci sandwichů se spoustou kari, chilli a čatní. Myslí si, že umí hrát na kytaru (jako mladý vystupoval v kapele Degen a spol.) schovává si tenisky v ledničce a tvrdí, že zelenina je pro vegetariány. O panictví přišel ve dvanácti na golfovém hřišti a jeho doživotní láskou je Kristina Kochanská. Rimmer ho označuje za páchnoucího skunka s mozkem sýrové topinky a svým způsobem má pravdu.
Arnold Rimmer je pravý opak Dava. Nikdo mu neřekne jinak než slizkej had, podrazák, nebo magor. Arnie si natočil vlastní smrt, obdivuje Napoleona a Hitlera, věří v mimozemšťany, v minulém životě byl eunuchem na dvoře Alexandra Velikého a myslí si, že je předurčen stát se vojevůdcem. Ve splnění jeho snu mu brání dvě věci. Za prvé by musel obstát u důstojnických zkoušek (kde neustále propadá) a za druhé by nesměl být takový strašpytel. Rimmerovi politováníhodné vlastnosti vychází z dětství, kdy se mu všichni posmívali. Soudil se z rodiči a na sex nikdy moc nebyl, zřejmě díky té kapustě kterou ho ve škole krmili. Největším Arnoldovým mindrákem je jeho smrt. Už to sice není takové neštěstí jako za starých časů, ale Rimmer přirovnává stav, ve kterém se nemůže ničeho dotknout, ani nic cítit, k dovolené s partou Němců.
Nejextravagantnějším členem posádky je zcela jistě Kocour. Vyspělá forma kočky běhá po lodi, ječí, všechno si značkuje sprejem a hledá ryby, které by mohla slupnout. Kocourův nejvýraznější rys je marnivost. Nikdy nepoznal bytost, která by docenila jeho krásu a tak má rád jenom sebe (Lister: „Rimmerovi umřel táta.“, Kocour: „Já radši kuře.“). Každou chvíli se prohlíží v zrcadle, šatstvo miluje víc než vlastní život a díky jeho blbosti je s ním neuvěřitelná sranda (Kocour: „Navrhuju, abychom si natáhli tryskový raketový kaťata a vystřelili vodsud.“, Kryton: „Výborný a originální návrh, pane, ale má dvě drobné vady: za A - nemáme tryskové raketové kalhoty; a za B - tryskové raketové kalhoty existují jenom ve fiktivním seriálu Robbie Rakeťák.“).
Na začátku článku jsem psal o třech postavách. V druhé sérii však autoři přistoupili k razantní změně a objevil se Kryton. Poslušný a pilný robot je snad nejlepší parodií na supermoderní počítače, co znám. Starý android s hlavou jak hypermoderní kondom je popleta, pořád uklízí a miluje film Casablanka. Měl by poslouchat rozkazy lidí a nelhat, ale po setkání s Listerem se záhy stane nezávislým.
Kromě čtyř individuí je na Červeném trpaslíku i několik přístrojů, které bezchybně doplňují okolní atmosféru. Ať už mluvím o robících, toustovači s umělou inteligencí nebo Hollym. Sarkastický lodní počítač, jehož denním chlebem jsou kanadské žertíky, si většinou nějakou peprnou hláškou urve celou scénu pro sebe („Máme dostatek jídla na třicet tisíc let. Zbyla však jediná čokoládička na dobrou noc. Zůstává ze slušnosti nedotčena.“).
Až na výjimky („Chovám bláhovou naději, že za tři miliony let, co jsme pryč, lidstvo přestalo válčit, vyléčilo všechny choroby a podařilo se mu zjednodušit formulář daňového přiznání.“) nejde o klasickou satiru, jak je u Britů zvykem. Jednak oceníte sci-fi parodii na geniální roboty, schopné techniky a odvážné kapitány, a rovněž slovní přestřelky mezi členy posádky. Sitcom drží rekord v počtu nejoriginálnějších nadávek (hadronová kebule, molekulovej mozek, dutohlav, kapitán chloroform, intelektuální ekvivalent domácího učitele přírodopisu atd.), kterými se čtyři hlavní postavy častují.
Jsme v budoucnosti, což umožňuje jak velké operování s absurditou (v kosmu je zkrátka možné všechno), tak zesměšnění minulosti („Kolumbus je trhan v pláštěnce, co objevil Ameriku.“; „Nejhorší kniha všech dob je„Fotbal, zábavná stará hra“ od Kevina Keegana.“; „Proč neposloucháš skutečnou klasiku jako Mozarta, Mendelsona nebo Motorhead?“).
Zápletky vychází ze samé podstaty seriálu. Když dva idioti, jedno zvíře a robot ovládají v tichém a nekonečném vesmíru obří loď pro několik tisíc lidí, může se stát dost nepředvídatelných věcí…objeví se ozvěny budoucnosti, zhmotní halucinace, hrdinové se posouvají v čase a prostoru a bojují o holý život se všemožnými obludami, které je v divokém kosmu ohrožují. Je to originální, je to nápadité a hlavně je to hrozná sranda.
Význam Červeného trpaslíka spočívá také v jeho kultovním přesahu. Slova jako kryptofašista, polévka Gazpacho, nebo do kosmu! víceméně zlidověla. Citace replik ze seriálu naplnila mnoha lidem život a některé výroky se zapsali do historie („Každá věc se dá vysvětlit až na počet členů Kelly Family.“; „Jsi tak užitečný jako automat na kondomy ve Vatikáně.“; „Zeslonil, to je jako zkonil ale mnohem mnohem víc.“).
Co se týče jednotlivých řad sitcomu, asi by chtělo rozebrat je maličko podrobněji. Červený trpaslík tu totiž naráží na všudypřítomný problém, kdy s přibývajícím časem klesá kvalita. Ale pěkně od začátku.
První série byla skvělá „rozjížděčka“, za šest dílů se vyprofiloval příběh i charaktery postav, padlo několik desítek nezapomenutelných hlášek, aby scénáristé se vší parádou mohli navázat na druhou řadu. Hned její první epizodu Kryton považuji za jeden z nejlepších trpaslíkovských dílů vůbec. Jinak se v zásadě nic nezměnilo, jen Rimmer a Lister už si na sebe celkem zvykli. Pokud se první dvě řady blížili asi nejvíc situační komedii, je trojka velmi revoluční. Grant a Naylor se rozhodli extrémě pozměnit koncept víc k sci-fi parodii, což rozlítilo mnoho skalních fanoušků (a spoustu si jich získalo). Holly se nechal přeměnit na ženu, Kocour se začal chovat víc lidsky (ale pořád je stejně dementní), hrdinové prožívají dobrodružství i mimo trpaslíka na Kosmiku 1 (nezapomenutelný díl, kdy se dostanou na planetu, kde funguje vše pozpátku), spousta originálních nápadů a dost možná nejpovedenější série. Čtyřka totiž trošku zklamala. Kryton se sice naučil mluvit sprostě, na druhou stranu jsem poprvé cítil, že zápletky se opakují, působí stereotypně a autorům vůbec dochází nápady (alter ega hlavních hrdinů, nepřátelé, emzáci a jejich likvidace). Pořád se bylo čemu smát, ale už to poněkud vrzalo. Pátá řada se v tomto směru příliš nezlepšila, ale i kdyby byla sebeblbější, Rimmer se zamiloval, což si nemůžete nechat ujít. Poslední tři série už jsou naneštěstí jen slabým odvarem předešlého. Šestá ještě drží solidní nadprůměr. Bohužel se začíná jaksi do neznáma vytrácet humor i kouzlo. Sedmou sérii osobně považuji za nejhorší z několika důvodů. Za prvé zmizel Rimmer, za druhé nahradila ho Kochanská a za třetí autoři se evidentně snaží být vtipní za každou cenu. Návrat do minulosti je fajn, ale zbytek? Závěrečná osmá řada se formálně vrátila do časů dávno minulých, ale kvalit první série nedosahuje ani zdaleka. Bohudík je tu naprosto libový závěr (jenom sympaťáci umírají mladí), ze kterého jsem dostal výtlem snad na deset minut.
I když kvalita Červeného trpaslíka ke konci hodně klesla, obecně ho můžeme označit za výbornou podívanou s příjemným dabingem a 52 díly ultimátní zábavy. Je to jediný seriál, ke kterému jsem si kdy sehnal knížku a přečetl ji (jsem podobný čtenář jako Lister) a patří do úzké sorty sitcomů, na které se ani po letech nezapomnělo.
