Napsat v roce 1980 televizní komedii z politického prostředí, chtělo trochu odvahy. Zvlášť, když jste měli v plánu, stejně jako dvojice anglických scénáristů Jonathan Lynn a Antony Jay, nejvyšším představitelům státu, slušně řečeno, natrhnout zadek. Překvapením je, že podstata úspěchu Lynnova a Jayova díla netkví v popularitě u řadových diváků-voličů, ale u jedinců, ze kterých si seriál střílí. Ano, do Yes Minister se vskutku zamilovalo mnoho politiků (zda jde o čirý populismus, nebo natolik reálnou vizi, že se v ní státní činitelé našli, nechávám na vás). Což korunovala Margaret Thatcherová, která udělila herci ztělesňujícímu hlavní postavu (Paul Eddington) Řád Kommandera Britského impéria (danou skutečnost považuji za zdaleka nejlepší fór celého sitcomu).
Zápletka by se dala shrnout do několika vět. James „Jim“ Hacker zvítězil ve svém volebním obvodu. Stane se ministrem nové vlády, jenomže v minulosti vedl kampaň na předáka strany proti nynějšímu premiérovi, a proto mu spadne do klína nejhorší ministerstvo ze všech. Ministerstvo pro administrativní záležitosti. Televizní komentátoři ho sarkasticky označují za politický hřbitov, James Hacker je nicméně odhodlán nastoupit rázně s volebním programem … a zatočit s byrokracií. Tomu musí zabránit ministrův nový tajemník Sir Humphrey, jehož neustálý souboj s „nadřízeným“ je obsahem převážné většiny dílů.
Jistě, pane ministře poukazuje na množství problémů, které dnes a denně obklopují všechny demokratické režimy a snaží se nahlédnout do plesnivé struktury zákulisní politiky. Lynn a Jay bez bázně prezentují dnešní demokracii jako systém, který obsahově přestal stavět na principech, na kterých je formálně založen a postupně se transformuje do podoby jakési novodobé oligarchie. V jedné epizodě Sir Humphrey z ničeho nic naznačí, že vládní prohlášení jsou jen hrátky s čísly a balamutění lidí. V další zjistíme, že ministr James Hacker je nanejvýš figurkou v rukou vlastního tajemníka. Dostáváme se do soukolí vnitřní politiky, pletich i intrik a je to hrozná sranda.
Samozřejmě můžete tvrdit, že scénář je pln bohapustých smyšlenin a nadnesené parodie. Ale pouze fakt, že veřejně představíte demokracii jako vyhnívající řád a dostanete za to štempl (šlechtický titul M. Thatcherové pro Sira Eddingtona), je pro mě dostatečným potvrzením přetavení absurdity na obrazovce ve skutečnost.
Co se týče podoby seriálu, přichází záležitosti, na které jsme si u anglických sitcomů už zvykli. Na jedné straně předtočený smích, sterilní prostředí, nulový vývoj postav nebo příběhu, na druhé tradičně silný dabing (Viktor Preiss a František Němec tentokrát opravdu září), nebo pravidelné vysílání v ČR.
Jistě, pane ministře je nestárnoucí, lehce absurdní, zábavný a hlavně pravdivý nářez, který naprosto snižuje legitimitu všech politiků, „pacifistou“ Bushem počínaje a „ekologem“ Klausem konče.
