Na rozdíl od většiny tvůrců, u nichž by šlapání do vesměs stejné řeky byla docela nuda, u apatowovek tohle neplatí. A to ani přesto, že recenzovat je není příliš velká zábava, jelikož se hodnocení většinou smrkne jen na adorování či hanění toho samého, co posledně. Kopačky příjemně překvapují tím, že v některých ohledech sází na nové prvky a ty starší nechávají za zády. Peter je maník jako každý druhý. Skládá hudbu pro detektivní seriál, připomínající déčkovou variaci na CSI, ve volném čase sní o vlastním muzikálu o Drákulovi a kromě pojídání nadměrného množství sladkých cornflakeů miluje svoji přítelkyni. Tou ale není žádná průměrná třicátnice, nýbrž televizní hvězda a profesionální blonďatá bohyně Sarah Marshall, která se právě hodlá s Petem po dlouhých letech, kdy jí chudák dělal permanentní podržtašku, rozejít. Což Petera zasáhne tak, že odletí na Havaj, aby se tu dal alespoň trochu dohromady a možná narazil na ženskou, která mu obrátí celý život naruby. Klasika, říkáte si? To ale neznáte Jasona Segela.
Tenhle ultravtipný týpek válcuje už tři roky bránice ve vynikajícím How I Met Your Mother (ano, teď máte vletět do vedlejší rubriky a louskat o sto sedm) a ke Kopačkám si dovolil napsat scénář úplně sám. A podle toho to taky vypadá. V dobrém i špatném smyslu slova. Začneme nešvary, jež se ve filmu projevují jako první. Segel má velké problémy, pakliže nemá kolem sebe tým herců, kteří by s ním drželi krok a dělali mu podpůrné křoví. První polovina Kopaček je navíc scénáristicky dosti prázdná a film sází převážně na představení Peterovy postavy, jejíž hlavní činností je co nejdéle brečet nad ztraceným vztahem. Segel v tuhle chvíli nezná míru a až příliš dlouho omílá podobné situace. Co to znamená? Že se Segel každou chvíli válí po podlaze, ubuleně popíjí na baru a přemýšlí co dál se životem, přičemž nemá nikoho, kdo by mu nahrával na jakýkoliv vtipný smeč. A ano, je to poměrně nuda a záleží převážně na vás, jak moc se s Petem v úvodu sžijete a zasadíte si jeho zkušenost do kontextu svých vlastních. Ti, kteří mají za sebou těžký rozchod budou s hrdinovou depresí soucítit, ti, kteří čekají další řachandu narvanou odkazy a nevázanými rozhovory, přijdou v úvodu hodně zkrátka.
Kopačky totiž v první polovině sází především na pocitovou notu a ty nejlepší vtipy schovávají až na tu druhou. A naštěstí napravují takřka všechny vyrojené neduhy předchozího scenáristického tápání. Segel jakoby čekal, až se roztřídí zrna od plev a bude si moci potykat s těmi, jimž nevadí trochu toho lehce odlehčeného vztahového dramatu. Najednou rozbaluje sérii více a ještě více famózních scén, jimž nejenže nechybí originalita, ale ani nápady a pro Apatowovy filmy tolik potřebný timing. Přísahám, že jsem se už hodně dlouho nebavil tak, jako při scénách typu „souboj v sexu“ nebo při každém zjevení nového přítele Sarah Aldouse Snow v podání takřka geniálního Russella Branda. Ten je i přes velice příjemné obsazení absolutní supernovou a pozvedává film do těch výšin, u jakých jsme u apatowovek zvyklí. A to nejen proto, že jeho písničky vyznívají ve filmu fantasticky dvojznačně a nutí vás při pozorném poslechu válet se pod sedačkou a držet pořádně zvalchované břišní svalstvo, ale i proto, že nemá stejně jako většina herců v druhé polovině obavy z toho, užívat si na plno možností, které mu scénář a režisér nabízí.
Segelův scénář nabírá s každou další přibývající minutou na ostrovtipu a film se po pomalejším rozjezdu dostává do těch správných kolejích, ze kterých až do závěru nesjede. Samotný Segel se navíc po uplakaném úvodu také stihne naladit na svůj pohodářský standard a pokud ho v HIMYM doslova žerete, budete ho i v Kopačkách zbožňovat do posledního záhybu jeho… ehm… nahého těla. Malinko zamrzí jen fakt, že ve scénáři nezbylo moc vtipů pro zbytek tradičních Apatowových herců. Paul Rudd je jako surfující povaleč děsivě nevyužitý a Jonah Hill mi poprvé přišel v nějakém filmu totálně vyčpělý (jedna gay scéna to bohužel nenapraví). Ale to jsou zase jen ty drobnější vady, které dokáže jediným pohledem vyvážit okouzlující Mila Kunis či ne úplně blbě vyznívající postava Kristen Bell, jejíž Sarah se v závěru velice hezky vysmýkne ze škatule otravné „b_tch“.
A v tomhle jsou právě filmy z Apatowovy produkce silné. Po většinu času si z vás doslova utahují a snaží se tvářit jako další jednoduchá komedie s lineární zápletkou, aby v závěru ukázaly pravou podstatu a skrytý podtext, jenž filmu pokaždé dodá smysl. Zbouchnutá vsadila na rodinné hodnoty a vděčné téma rodičovství, Superbad pak na kamarádský vztah dvou neotřelých kluků, jakými možná jste (nebo jste byli) vy a Kopačky zase ukazují, že ne každý je takový, jak se může na povrchu zdát. Stačí jen nakouknout pod pokličku a dobře naslouchat. A i když byste si tohle z Kopaček neodnesli (uznávám, že mě si Segel získal i horší první půlkou), i tak dostanete pořádnou porci humoru, u něhož se budete bavit. Samozřejmě pouze v případě, že vám nevadí ostřejší výrazy a nemáte potíže se sexualitou na stříbrném plátně. Kopačky si totiž neberou servítky a jdou na věc pěkně zpříma. Není to tak dobré jako Zbouchnutá nebo Superbad, ale kdo se u předchozích kousků z téhle stáje bavil jako pominutý, nešlápne ani tentokrát vedle.
P.S. Jason Bateman je boží i na ploše 30 vteřin.
