FILMO.cz | Svatba na bitevním poli (2008)

Svatba na bitevním poli

Zvěstov je malá víska kdesi na Moravě a pokud si myslíte, že tu panuje pěkná nuda, tak to se šeredně mýlíte. Železnou rukou tu totiž vládne Bolek Polívka (za starostu si lidi vždycky zvolí toho největšího blbce), který nejenže velí vlastnímu obchodu s potravinami a komanduje své tři dcery, ale také se rád obléká jako Napoleon Bonaparte a žere rohlíky jako nebetyčné prase. Kromě něj tu žije další tucet postav, které jsou zajímavé jako kolo od trakaře a jen na pár z nich se dá nahlížet bez rizika bryskního umístění do vypolstrovaného žaláře. Honza Budař sice není schopen udělat Monice Hilmerové dítě, ale zato vám za pár šupů opraví starou střechu, o víkendu vytáhne parádní rogalo a když ho začnou všichni štvát, vyleze na protest do nejbližší koruny stromu. Dál tu máme podle bible hláškujícího kněze, který po nocích mlátí do boxerského pytle a vypadá jako Roman Vojtek spadnuvší z úplně jiné galaxie, zabouchnutou důchodkyni (s vždy připraveným kastrolem fazolové polévky) toužící po starém kronikáři, ožralého hnojaře, jehož přínosem je zjištění, že na kopci za městem nefungují žádné druhy časomíry, a také atraktivního kronikářova synka Mirka Šimůnka, jenž se vrátil do rodné vesnice, aby se oženil s neskutečně prkenně hrající Janou Doleželovou, jíž nakonec nezbývá nic jiného než se svléknout a zase obléknout.

Dušan Klein od posledních básníků neudělal sebemenší krok vstříc modernímu filmovému řemeslu, tudíž budou z jeho otřesně televizní režie na větvi akorát důchodci, kteří uvízli v časoprostorové smyčce a sjíždějí mistrovy výtvory s Pavlem Křížem vykládajícím dívenkám na potkání přímočaré (ve smyslu – chci tě do postele) básně. Nejlépe by se dala Svatba na bitevním poli popsat jako klystýr kombinující to nejhorší z Troškovy Hoštické trilogie a novácké nekonečné telenovely s názvem Ulice. Většinu herců znáte dostatečně z plastové bedny umístěné v obýváku a díky paní scenáristce se ani nemusíte adaptovat na jejich novou povahu. Všichni se totiž chovají do puntíku přesně jako milovaní doktoři z Ordinace v růžové zahradě nebo průměrní občané z každý všední den opruzující Ulice. Tedy jako idioti. Idioti, kterým někdo šedou kůru mozkovou třikrát přejel bruskou, aby najisto oddělil i ten zbytek inteligence, který mohl v mozkovně zůstat jako neblahý následek nevydařeného porodu.

Kleinovi bohatě stačí, že Polívka hraje jen lehce upgradeovanou šarži vesnického hňupa, který by potřeboval natrhnout pantofli, poněvadž spoléhá na nenapravitelnost českého publika, jež na autorovo jméno bohužel opětovně ve velkém davu přikluše a bude do krve hájit myšlenky, které se z režisérovy vize odkouřily ještě rychleji než poslední zbytky tabáku napěchované do jeho smradlavé trademarkové dýmky. Je smutné sledovat, jak se banda herců potácí na místě a vlastně ani neví, co má hrát. Děj se možná motá okolo odkrytí nové kašny v sousedním městě, velké historické bitvy a romantické svatby, jenže nic z toho nedává sebemenší smysl a ani jedna dějová linka nedostává tolik prostoru, aby v závěru nemusela nastoupit oblíbená pomůcka českých tvůrců. Deus Ex Machina. Rozlučte se tedy s tím, že by něco dávalo smysl. Finále se odehraje ve svátečním duchu, kdy každý dostane, co si zaslouží a ti, na které se v půlce filmu zapomnělo, se připomenou v dodatku, jenž zmrazí úsměv na tváři i těm posledním Kleinovým fanouškům.

Je přímo fascinující, jak Klein s přibývajícím věkem přestává zvládat i ty nejjednodušší úkony. Výstavba scény místy selhává na neurčito (totální „What the F*ck scéna s Janou Doleželovou a gramofonem), prudké změny nálad jsou ve své neočekávanosti téměř amatérské (romantická momentka mezi Hilmerovou a Vojtkem za doprovodu Čechomoru je „must see“ záležitost) a režijní vedení se zřejmě omezovalo na pokyny „akce“ a „stop“. Naštěstí pár jedinců pochopilo (nebo mělo štěstí), že by se tahle vesnická kočkovaná neměla brát raději vůbec vážně, a začalo brát celé natáčení poměrně svérázně. Marek Vašut přehrává v každém záběru jako o život, což korunuje hromadným pozváním na panáka, Jitka Čvančarová vynahrazuje slabomyslné dialogy alespoň svým výstavním dekoltem a když se před kamerou prožene atraktivní Tereza Voříšková (vzpomínáte na dívku obšťastňující Vojtu Kotka na záchodkách v Rafťácích?), můžete to považovat jako odměnu za jinak útrpnou ztrátu času. Nic jiného Svatba na bitevním poli není a mně začínají na české filmové výtvory docházet pejorativy.