| Rok: | 2008 |
CZE premiéra: 16.7.2009
Harry Potter a Princ dvojí krve
. : Info o filmu
. : Hodnocení uživatelů ( film hodnotilo 6 uživatelů )
dani  |
BATTLE |
matoni  |
Toren1 |
Jiper |
Antee |
. : Recenze
Šestý výlet do Bradavic se nám sice na půl roku zatoulal do trezoru hlavounů z Warner Bros., ale nakonec se Harry Potter přece jenom dočkal a dostal možnost ukázat, co se v jeho životě změnilo. A že je toho dost. Jak jsme zjistili minule, poměry ve světě čar a kouzel se povážlivě protočily, všude se šíří strach z černokněžníka s kostěnou hůlkou a obličejem, nemálo připomínajícím člověka přejetého parním válcem, Brumbál pomalu neví, kde mu hlava stojí, a aby toho nebylo málo, mezi stěnami magického hradu bouří hormony takovým způsobem, že by z toho měly radost všechny pisatelky harlekýnek. Harry Potter holt vykročil směrem k dospělosti a definitivně nechal v dáli své rozhýkané dětsví, jehož nejvýraznější momenty (střet s trollem, baziliškem atd.) se ve světle osudu a blízké budoucnosti zdají být pouhými malichernostmi.
S hlavním představitelem ušla dlouhou cestu i samotná sága, jež se po čtvrtém dílu musela vyrovnat nejen s drobným úpadkem kvality, ale také skutečností, že na lavičce trojčleného týmu Potter-Grangerová-Weasley usedl lodivod David Yates, o jehož mistrovských kusech na poli britské národní televize jsme věděli opravdu jen maličko. Není tedy divu, že nás Yates pořádně překvapil a obratem za to získal stoprocentní důvěru ve všem, co se rozhodne s osmidílným filmovým přepisem knížek J. K. Rowlingové provést. A nemá cenu otálet s tím, že víru čtenářů i do knížek nezainteresovaných diváků přetavil v epickou podívanou, jež naprosto logicky a precizně pokračuje tam, kde předchozí díl skončil. Tedy na samotném vrcholu filmového vyprávění o vyvoleném, jenž konečně pochopil, že cesta za záchranou světa může vést přes úskalí, dalece přesahující vše, co si dokáže představit.
Yates v Princi dvojí krve malinko připomíná Chrise Columbuse, jenž také dostal možnost rozvrhnout své nápady na delší plochu, než jakou poskytuje jeden dvou a půl hodinový biják. Šestý příběh Harryho Pottera citelně odkazuje na předešlé tykání si s Fénixovým řádem, v mnoha scénách je znát režisérská taktovka, toužící po užším provázání jednotlivých kapitol ve větší celek, a v posledních letech stylově poněkud nekonzistentní série tím pádem okamžitě získala mnohem hutnější nádech. S klidem zapomeňte na odhrkaný a sterilní Ohnivý pohár, tyhle časy jsou dávno pasé, Potterovo nejnovější dobrodružství se nebojí vzpomínat, rekapitulovat (byť nijak okatě) a přitom posouvat hrdiny neustále kupředu. Byť ono posouvání nejede tak hladce jako v předchozím dílu.
Za tohle drobné nedopatření si zaslouží lehký políček tradiční scenárista Harryho výprav za dobrodružstvím Steve Kloves, jenž se ani napopáté a po roční pauze nevymanil ze škatulky fanouška-rutinéra, jenž nemá odvahu k vytáhnutí ostřejších nůžek a odstraňování literárního balastu, který paní Rowlingová tak ráda do svých knížek vhnětává. Kloves nemá strach z rozčílených fandů, jen sám touží některé momenty vidět na plátně, přičemž opomíjí jejich zbytečnost ve filmovém vyprávění. Něčím podobným ostatně trpěl již zmíněný Ohnivý pohár, jenž nejen mně vháněl svými zjevnými oslími můstky a pitomoučkými odkazy na předlohu slzy smutku do očí. V případě Prince dvojí krve se situace opakuje, a tak si Harryho nejoddanější mohou odškrtnout „zbytečnosti“ jako pohřeb obřího pavouka, zmínku o Potterově vytoužené kariéře bystrozora (WTF?) a spoustu dalších pomrknutí na sečtělé publikum, jež získává oproti neznalým kolegům v sále poněkud neférovou výhodu.
Neznalý pozorovatel může být místy skutečně malinko konsternován, jak moc na něj tentokrát tvůrci kálí, především pak při vzpomínce na „newcomers-friendly“ Fénixův řád, jenž Michael Goldenberg zbavil všech vedlejších linek a do hlavní role vystrčil pouze titulního hrdinu s jizvou ve tvaru blesku na čele. Kloves se přesto mírnil a na mnoha místech jsou znát Yatesovy směrodatné retuše, které i nadále tlačí veškeré dění k samotnému Harrymu, nikoliv k hrátkám s trikovým arsenálem ILM a masturbačním eye-candy scénkám, jež pouze odtrhují od toho podstatného, co ultimátní střet dobra se zlem nabízí. Proto dopředu varuji každého, kdo měl výrazný problém se sledováním Fénixova řádu z důvodu neakčnosti a ukecanosti snímku. Princ dvojí krve následuje svého předchůdce i v tomhle bodě a dotahuje Yatesův dramatizační styl prakticky až do extrému. Chybí dokonce i velká část střetu se Smrtijedy v Bradavicích, na jehož místo byla dosazena víceméně komorní (a vpravdě nelogická) scéna úprku z hradu.
Yatese jednoduše nezajímá dětský a primitivně-popcornový divák, místo toho se snaží prodat čarodějnou ságu i zralejšímu publiku, jež už nestojí o další efektní pozlátko. Na pár počítači vystrojených chvilek sice dojde, ale Yates je i tady skromný a úsporný. Pokud to situace dovoluje, vždy upřednostní herce, detaily na jejich tváře a herecké mimikry, které vždy podají více emocí než digitální plameny šlehající nad hlavou bradavické obdoby Gandalfa. V tomhle bodě mu stejně jako posledně podávají pomocnou ruku herci všech věkových kategorií. Michael Gambon obdařil svého Brumbála téměř shakespearovskými rozměry, Daniel Radcliffe opětovně prokázal, že mu hodiny herectví a zkušenosti na divadelních prknech svědčí a typicky roztržitý Rupert Grint nezklamal ani v nové poloze famfrpálového machra, do níž se dostává jeho Ron Weasley. Nejpříjemnějším překvapením je však poslední součástka nerozlučného trojúhelníku. Yates zbavil Emmu Watson afektovaného přehrávání, místo toho jí vložil do vínku pořádnou dávku upřímných emocí a je to právě filmová Hermiona, která dává romantice v temném kouzelnickém světě nepostradatelnou životnost, tolik absentující v Newellově Ohnivém poháru.
Yates s přehledem ovládá všechna místa, kde by mohl jeho překlenovací film (šestka působí, stejně jako kniha, jako povinná výplň před velkým finále) zakopnout, s nově nabytou sebedůvěrou skládá na oltář kinematografie jednu vydařenou obrazovou kompozici za druhou a pohrává si s atmosférickými změnami (od romantiky až po depresivní drama) s takovou grácií, že se vedle něj krčí všichni předcházející režiséři warnerovské ságy. Yates Pottera spasil, vsypal mu do žil živoucí prášek, vydestiloval z něj dosud největší nálož emocí a vyrovnal se přitom i s tentokráte nedomrlým scénářem, jehož slabiny jsou pod náloží výtečných nápadů a mnoha slzopudných chvil jen drobnou kaňkou na skvělém filmovém zážitku. Terminologií Hvězdných válek, Princ dvojí krve je pro Harryho Pottera tím samým co Impérium vrací úder pro Luka Skywalkera. A já se nemůžu dočkat, až se Yates vrátí s Relikviemi smrti, aby zakončil nejen vlastní trilogii (nebo chcete-li quadrilogii), ale sérii, která se během několika let proměnila k nepoznání. Jen prosím žádné Ewoky. ;)
P.S.: Český dabing se moc nepovedl. Především pak ty části, v nichž má prsty český Harry Vojta Kotek. Tedy prakticky všechny.
Šestý výlet do Bradavic se nám sice na půl roku zatoulal do trezoru hlavounů z Warner Bros., ale nakonec se Harry Potter přece jenom dočkal a dostal možnost ukázat, co se v jeho životě změnilo. A že je toho dost. Jak jsme zjistili minule, poměry ve světě čar a kouzel se povážlivě protočily, všude se šíří strach z černokněžníka s kostěnou hůlkou a obličejem, nemálo připomínajícím člověka přejetého parním válcem, Brumbál pomalu neví, kde mu hlava stojí, a aby toho nebylo málo, mezi stěnami magického hradu bouří hormony takovým způsobem, že by z toho měly radost všechny pisatelky harlekýnek. Harry Potter holt vykročil směrem k dospělosti a definitivně nechal v dáli své rozhýkané dětsví, jehož nejvýraznější momenty (střet s trollem, baziliškem atd.) se ve světle osudu a blízké budoucnosti zdají být pouhými malichernostmi.
S hlavním představitelem ušla dlouhou cestu i samotná sága, jež se po čtvrtém dílu musela vyrovnat nejen s drobným úpadkem kvality, ale také skutečností, že na lavičce trojčleného týmu Potter-Grangerová-Weasley usedl lodivod David Yates, o jehož mistrovských kusech na poli britské národní televize jsme věděli opravdu jen maličko. Není tedy divu, že nás Yates pořádně překvapil a obratem za to získal stoprocentní důvěru ve všem, co se rozhodne s osmidílným filmovým přepisem knížek J. K. Rowlingové provést. A nemá cenu otálet s tím, že víru čtenářů i do knížek nezainteresovaných diváků přetavil v epickou podívanou, jež naprosto logicky a precizně pokračuje tam, kde předchozí díl skončil. Tedy na samotném vrcholu filmového vyprávění o vyvoleném, jenž konečně pochopil, že cesta za záchranou světa může vést přes úskalí, dalece přesahující vše, co si dokáže představit.
Yates v Princi dvojí krve malinko připomíná Chrise Columbuse, jenž také dostal možnost rozvrhnout své nápady na delší plochu, než jakou poskytuje jeden dvou a půl hodinový biják. Šestý příběh Harryho Pottera citelně odkazuje na předešlé tykání si s Fénixovým řádem, v mnoha scénách je znát režisérská taktovka, toužící po užším provázání jednotlivých kapitol ve větší celek, a v posledních letech stylově poněkud nekonzistentní série tím pádem okamžitě získala mnohem hutnější nádech. S klidem zapomeňte na odhrkaný a sterilní Ohnivý pohár, tyhle časy jsou dávno pasé, Potterovo nejnovější dobrodružství se nebojí vzpomínat, rekapitulovat (byť nijak okatě) a přitom posouvat hrdiny neustále kupředu. Byť ono posouvání nejede tak hladce jako v předchozím dílu.
Za tohle drobné nedopatření si zaslouží lehký políček tradiční scenárista Harryho výprav za dobrodružstvím Steve Kloves, jenž se ani napopáté a po roční pauze nevymanil ze škatulky fanouška-rutinéra, jenž nemá odvahu k vytáhnutí ostřejších nůžek a odstraňování literárního balastu, který paní Rowlingová tak ráda do svých knížek vhnětává. Kloves nemá strach z rozčílených fandů, jen sám touží některé momenty vidět na plátně, přičemž opomíjí jejich zbytečnost ve filmovém vyprávění. Něčím podobným ostatně trpěl již zmíněný Ohnivý pohár, jenž nejen mně vháněl svými zjevnými oslími můstky a pitomoučkými odkazy na předlohu slzy smutku do očí. V případě Prince dvojí krve se situace opakuje, a tak si Harryho nejoddanější mohou odškrtnout „zbytečnosti“ jako pohřeb obřího pavouka, zmínku o Potterově vytoužené kariéře bystrozora (WTF?) a spoustu dalších pomrknutí na sečtělé publikum, jež získává oproti neznalým kolegům v sále poněkud neférovou výhodu.
Neznalý pozorovatel může být místy skutečně malinko konsternován, jak moc na něj tentokrát tvůrci kálí, především pak při vzpomínce na „newcomers-friendly“ Fénixův řád, jenž Michael Goldenberg zbavil všech vedlejších linek a do hlavní role vystrčil pouze titulního hrdinu s jizvou ve tvaru blesku na čele. Kloves se přesto mírnil a na mnoha místech jsou znát Yatesovy směrodatné retuše, které i nadále tlačí veškeré dění k samotnému Harrymu, nikoliv k hrátkám s trikovým arsenálem ILM a masturbačním eye-candy scénkám, jež pouze odtrhují od toho podstatného, co ultimátní střet dobra se zlem nabízí. Proto dopředu varuji každého, kdo měl výrazný problém se sledováním Fénixova řádu z důvodu neakčnosti a ukecanosti snímku. Princ dvojí krve následuje svého předchůdce i v tomhle bodě a dotahuje Yatesův dramatizační styl prakticky až do extrému. Chybí dokonce i velká část střetu se Smrtijedy v Bradavicích, na jehož místo byla dosazena víceméně komorní (a vpravdě nelogická) scéna úprku z hradu.
Yatese jednoduše nezajímá dětský a primitivně-popcornový divák, místo toho se snaží prodat čarodějnou ságu i zralejšímu publiku, jež už nestojí o další efektní pozlátko. Na pár počítači vystrojených chvilek sice dojde, ale Yates je i tady skromný a úsporný. Pokud to situace dovoluje, vždy upřednostní herce, detaily na jejich tváře a herecké mimikry, které vždy podají více emocí než digitální plameny šlehající nad hlavou bradavické obdoby Gandalfa. V tomhle bodě mu stejně jako posledně podávají pomocnou ruku herci všech věkových kategorií. Michael Gambon obdařil svého Brumbála téměř shakespearovskými rozměry, Daniel Radcliffe opětovně prokázal, že mu hodiny herectví a zkušenosti na divadelních prknech svědčí a typicky roztržitý Rupert Grint nezklamal ani v nové poloze famfrpálového machra, do níž se dostává jeho Ron Weasley. Nejpříjemnějším překvapením je však poslední součástka nerozlučného trojúhelníku. Yates zbavil Emmu Watson afektovaného přehrávání, místo toho jí vložil do vínku pořádnou dávku upřímných emocí a je to právě filmová Hermiona, která dává romantice v temném kouzelnickém světě nepostradatelnou životnost, tolik absentující v Newellově Ohnivém poháru.
Yates s přehledem ovládá všechna místa, kde by mohl jeho překlenovací film (šestka působí, stejně jako kniha, jako povinná výplň před velkým finále) zakopnout, s nově nabytou sebedůvěrou skládá na oltář kinematografie jednu vydařenou obrazovou kompozici za druhou a pohrává si s atmosférickými změnami (od romantiky až po depresivní drama) s takovou grácií, že se vedle něj krčí všichni předcházející režiséři warnerovské ságy. Yates Pottera spasil, vsypal mu do žil živoucí prášek, vydestiloval z něj dosud největší nálož emocí a vyrovnal se přitom i s tentokráte nedomrlým scénářem, jehož slabiny jsou pod náloží výtečných nápadů a mnoha slzopudných chvil jen drobnou kaňkou na skvělém filmovém zážitku. Terminologií Hvězdných válek, Princ dvojí krve je pro Harryho Pottera tím samým co Impérium vrací úder pro Luka Skywalkera. A já se nemůžu dočkat, až se Yates vrátí s Relikviemi smrti, aby zakončil nejen vlastní trilogii (nebo chcete-li quadrilogii), ale sérii, která se během několika let proměnila k nepoznání. Jen prosím žádné Ewoky. ;)
P.S.: Český dabing se moc nepovedl. Především pak ty části, v nichž má prsty český Harry Vojta Kotek. Tedy prakticky všechny.
Datum: 15.7.2009 19:00 | FILM:
Autor: Petr Semecký