| Rok: | 2008 |
CZE premiéra: 8.5.2008
V Bruggách
. : Info o filmu
. : Hodnocení uživatelů ( film hodnotili 3 uživatelé )
Psema   |
J_U_R_A |
Jajar |
. : Recenze
Relativně nedávno se mi dostal pod ruku rozhovor s Colinem Farrellem a ačkoliv si myslím, že za jeho filmové upozadění může víc než cokoliv jiného Oliver Stone a jeho ultrapropadákový Alexander, musím uznat, že se mi Farrellova obhajoba na téma „proč už nejsem tolik vidět“ v podobě výběru menších, ale o to zajímavějších snímků s dobrým scénářem začíná po V Bruggách zamlouvat. Kdysi samolibý kořala si asi skutečně uvědomil, že díru do světa neudělá rvačkami s fotografy, klácením sexy bab a šňupáním kokainu ve velkém, nýbrž pracovitostí, pečlivým výběrem rolí a kontrolou nad sebou samým. A tohle předsevzetí mu jde celkem k duhu, páč jestli se bude i do budoucna věnovat filmům, v nichž bude hned první větou urážet belgická (anebo jiná) města, chovat se jako nekontrolovatelný fakan (nutno dodat, že vážně roztomilý) a střílet hlášky stejně rychle jako kulky z „holčičích revolverů“, mohl by se na pomezí indie filmů a komerčních produkcí poměrně dobře chytit třeba jako Scarlett Johansson. A to i bez blonďatých loken a dvou neoddiskutovatelných předností.
V Bruggách nejde o nic převratného. Dvěma mafiánským zabijákům se krapet vymkne z kontroly akcička, při níž nešťastnou zemře malý klučina, a tak jsou odveleni svým krutě sprostým šéfem Harrym do městečka, kde jsou zajímavé leda několik století staré památky, říční kanály a rozkošné hotýlky. Do Brugg. A protože v Bruggách je kromě pamětihodností strašná nuda, debatují tihle dva (starší Ken a mladší Ray) o všem, co by jim zkrátilo dlouhou chvíli předtím, než jim šéf konečně zavolá, aby jim vysvětlil, jak budou ve svém skrývání před policií a dalšími pohůnky, co je chtějí vidět za mřížemi nebo mrtvé, pokračovat. Rozjíždí se tak koloběh dialogů o všem možném, od prostitutek přes architekturu a malířství až po detailní rozbor oné nešťastné události, která pány do zapadlého, leč překrásně klidného městečka v Beneluxu zavedla. Když ale poněkud nabroušený Harry konečně zavolá a řekne, co má na srdci, spustí se koloběh událostí, na jejichž konci bude spousta bezvládně ležících obětí a jen několik málo přeživších.
Na pořádnou akční nálož se ale nemá cenu těšit. V Bruggách se staví na totálně jiných principech, a to na vzájemné chemii ústředního vražedného trojlístku, místy až třeskutě černém a nekorektním humoru a samozřejmě i na samotném prostředí archivního okolí městských uliček, budov či vyhlídek. Je až spodivem, jak plynule film klouže skrze svou - v dnešní době již poměrně krátkou stopáž – aniž by se i přes pomalejší a rozvláčnější tempo zadrhával. V Bruggách není překvapivě ani na minutu nuda, což byste po vylíčení toho, co oba kumpáni většinu času dělají, asi neřekli. Na to, že chlapi většinou vysedávají v hotelovém pokoji nebo do sebe vzájemně rýpou v hospodě u zlatavého, dobře vyhlazeného moku se u jejich dialogů člověk pokaždé dobře baví. A to nejen díky těžce uvolněnému Farrellovi, který místy působí dojmem, že je totálně sťatý či alespoň zfetovaný (no, většinou asi je). Jeho postava je totiž tak neuvěřitelně živelná a odhodlaná dělat ty nejšílenější věci (stále však s přispěním logického uvažování), až se zdá být sám herec naprosto praštěným kašpárkem v soukolí, jež se bere asi stejně vážně jako nedávný Speed Racer či Iron Man.
A je jedině dobře, že Farrella podporují i jeho herečtí kolegové. Brendan Gleeson je tradičně vynikající a dostává po svých vsuvkách z posledních dvou Potterů konečně pořádný prostor k tomu, aby předvedl, co v něm za ta léta před kamerou utkvělo, a ani jeho čarodějní kolegové ze světa J.K. Rowlingové se ve změti mnohdy bizarních scének neztrácí. Ralph Fiennes má charisma jako obvykle na rozdávání a viditelně si užívá každé f_ck, které může vypustit z pusy, a Cleménce Poésy nejenže konečně nepřipomíná ledovou pannu bez dávky sexappealu, ale je svým mnohem ostřílenějším parťákům příkladnou protihráčkou. Zkrátka jak pravil v trochu jiném smyslu Eugene Levy v prvních Prcičkách: „pinkat si o zeď je fajn, ale až se soupeřem dostane hra pořádný spád“. V Bruggách je především o hercích a jejich vzájemné kooperaci. Nebýt jejich precizně zvládnutých postav a vzájemné chemie, těžko by se z filmu stala tak příjemná podívaná. A to i přesto, že je scénář minimálně v prvních třech čtvrtinách vážně perfektní a snímku tak dochází dech až v samotném závěru, kdy se hraje až trochu příliš na náhodu a režisér se začne chytat berliček, jež jsou většinou označovány jako lehké WTF.
Avšak stále platí, co jsem doteď naznačoval. V Bruggách je až na několik slabších chvilek velice vydařenou komediální gangsterkou, v níž hrají jak provaření herci, tak nadějné hvězdičky způsobem, který si nelze nezamilovat. Aby taky ne, když se konečně někomu povedlo zachytit svět zabijáků jiným pohledem, než který nabízí stupidní béčka s plešatým troubou s dětským obličejem anebo ošemetné pokusy áčkových filmařů o doslova biografické filmy. V Bruggách stojí někde na hraně a oběma stranám se stylově směje do tváře. Je totiž zábavnou, neortodoxní a tak trochu i lynchovskou zábavou, z níž budete odcházet s pocitem příjemně stráveného času a účelně utracené stokoruny (za předpokladu, že jste studenti, nebo máte na druhé straně pultíku šikovné kamarády).
Relativně nedávno se mi dostal pod ruku rozhovor s Colinem Farrellem a ačkoliv si myslím, že za jeho filmové upozadění může víc než cokoliv jiného Oliver Stone a jeho ultrapropadákový Alexander, musím uznat, že se mi Farrellova obhajoba na téma „proč už nejsem tolik vidět“ v podobě výběru menších, ale o to zajímavějších snímků s dobrým scénářem začíná po V Bruggách zamlouvat. Kdysi samolibý kořala si asi skutečně uvědomil, že díru do světa neudělá rvačkami s fotografy, klácením sexy bab a šňupáním kokainu ve velkém, nýbrž pracovitostí, pečlivým výběrem rolí a kontrolou nad sebou samým. A tohle předsevzetí mu jde celkem k duhu, páč jestli se bude i do budoucna věnovat filmům, v nichž bude hned první větou urážet belgická (anebo jiná) města, chovat se jako nekontrolovatelný fakan (nutno dodat, že vážně roztomilý) a střílet hlášky stejně rychle jako kulky z „holčičích revolverů“, mohl by se na pomezí indie filmů a komerčních produkcí poměrně dobře chytit třeba jako Scarlett Johansson. A to i bez blonďatých loken a dvou neoddiskutovatelných předností.
V Bruggách nejde o nic převratného. Dvěma mafiánským zabijákům se krapet vymkne z kontroly akcička, při níž nešťastnou zemře malý klučina, a tak jsou odveleni svým krutě sprostým šéfem Harrym do městečka, kde jsou zajímavé leda několik století staré památky, říční kanály a rozkošné hotýlky. Do Brugg. A protože v Bruggách je kromě pamětihodností strašná nuda, debatují tihle dva (starší Ken a mladší Ray) o všem, co by jim zkrátilo dlouhou chvíli předtím, než jim šéf konečně zavolá, aby jim vysvětlil, jak budou ve svém skrývání před policií a dalšími pohůnky, co je chtějí vidět za mřížemi nebo mrtvé, pokračovat. Rozjíždí se tak koloběh dialogů o všem možném, od prostitutek přes architekturu a malířství až po detailní rozbor oné nešťastné události, která pány do zapadlého, leč překrásně klidného městečka v Beneluxu zavedla. Když ale poněkud nabroušený Harry konečně zavolá a řekne, co má na srdci, spustí se koloběh událostí, na jejichž konci bude spousta bezvládně ležících obětí a jen několik málo přeživších.
Na pořádnou akční nálož se ale nemá cenu těšit. V Bruggách se staví na totálně jiných principech, a to na vzájemné chemii ústředního vražedného trojlístku, místy až třeskutě černém a nekorektním humoru a samozřejmě i na samotném prostředí archivního okolí městských uliček, budov či vyhlídek. Je až spodivem, jak plynule film klouže skrze svou - v dnešní době již poměrně krátkou stopáž – aniž by se i přes pomalejší a rozvláčnější tempo zadrhával. V Bruggách není překvapivě ani na minutu nuda, což byste po vylíčení toho, co oba kumpáni většinu času dělají, asi neřekli. Na to, že chlapi většinou vysedávají v hotelovém pokoji nebo do sebe vzájemně rýpou v hospodě u zlatavého, dobře vyhlazeného moku se u jejich dialogů člověk pokaždé dobře baví. A to nejen díky těžce uvolněnému Farrellovi, který místy působí dojmem, že je totálně sťatý či alespoň zfetovaný (no, většinou asi je). Jeho postava je totiž tak neuvěřitelně živelná a odhodlaná dělat ty nejšílenější věci (stále však s přispěním logického uvažování), až se zdá být sám herec naprosto praštěným kašpárkem v soukolí, jež se bere asi stejně vážně jako nedávný Speed Racer či Iron Man.
A je jedině dobře, že Farrella podporují i jeho herečtí kolegové. Brendan Gleeson je tradičně vynikající a dostává po svých vsuvkách z posledních dvou Potterů konečně pořádný prostor k tomu, aby předvedl, co v něm za ta léta před kamerou utkvělo, a ani jeho čarodějní kolegové ze světa J.K. Rowlingové se ve změti mnohdy bizarních scének neztrácí. Ralph Fiennes má charisma jako obvykle na rozdávání a viditelně si užívá každé f_ck, které může vypustit z pusy, a Cleménce Poésy nejenže konečně nepřipomíná ledovou pannu bez dávky sexappealu, ale je svým mnohem ostřílenějším parťákům příkladnou protihráčkou. Zkrátka jak pravil v trochu jiném smyslu Eugene Levy v prvních Prcičkách: „pinkat si o zeď je fajn, ale až se soupeřem dostane hra pořádný spád“. V Bruggách je především o hercích a jejich vzájemné kooperaci. Nebýt jejich precizně zvládnutých postav a vzájemné chemie, těžko by se z filmu stala tak příjemná podívaná. A to i přesto, že je scénář minimálně v prvních třech čtvrtinách vážně perfektní a snímku tak dochází dech až v samotném závěru, kdy se hraje až trochu příliš na náhodu a režisér se začne chytat berliček, jež jsou většinou označovány jako lehké WTF.
Avšak stále platí, co jsem doteď naznačoval. V Bruggách je až na několik slabších chvilek velice vydařenou komediální gangsterkou, v níž hrají jak provaření herci, tak nadějné hvězdičky způsobem, který si nelze nezamilovat. Aby taky ne, když se konečně někomu povedlo zachytit svět zabijáků jiným pohledem, než který nabízí stupidní béčka s plešatým troubou s dětským obličejem anebo ošemetné pokusy áčkových filmařů o doslova biografické filmy. V Bruggách stojí někde na hraně a oběma stranám se stylově směje do tváře. Je totiž zábavnou, neortodoxní a tak trochu i lynchovskou zábavou, z níž budete odcházet s pocitem příjemně stráveného času a účelně utracené stokoruny (za předpokladu, že jste studenti, nebo máte na druhé straně pultíku šikovné kamarády).
Datum: 11.5.2008 23:47 | FILM:
Autor: Petr Semecký