Wesley Gibson (v podání excelentního Jamese McAvoye) se dá označit dvěma slovy - absolutní nula. Práce účetního ho otravuje, přítelkyně mu zahýbá s nejlepším kamarádem, musí brát prášky na uklidnění, aby se nezbláznil. Z každodenní rutiny se dostane až po setkání s tajnou organizací nájemných vrahů, která mu prozradí, že je synem jednoho z bývalých elitních členů, jehož někdo před nedávnem chladnokrevně zabil. Jen Wesley v sobě může najít nezměrnou sílu i odvahu překročit jednotvárnou realitu, stát se rebelem a proměnit se z ovce ve vlka.
U Wanted můžeme cítit patrnou analogii s prvním Matrixem. Trinity připomíná až podezřele Fox (přestárlá Angelina Jolie), rádce Morfea zase Sloan (Morgan Freeman). Oba filmy se navíc opírají o myšlenku popření základních fyzikálních zákonů (ohýbání dráhy střel, sporťák rotující ve vzduchu) a speciální techniku manipulace s obrazem (zpomalování, otáčení kamery o 180 stupňů, přechody z makro do mikropohledů). Všechny nepřirozené pohyby předmětů a živých těl mají však krom úkolu efektně, přímočaře pobavit i vlastní skrytý podtext. Pokud totiž pomineme fakt, že detailní záběr na kulku procházející lebkou záporáka, či brutální rána počítačovou klávesnicí, přispívá k větší dravosti adrenalinového akčního inferna, dojde nám, že autoři snímek staví na oslavě všech věcí vybočujících z normy a apelují na nutnost seberealizace, útěk ze systému.
Nesouhlasím se svými kolegy, kteří tvrdí, že o scénář jde ve Wanted až v poslední řadě. Na mnoha místech jasně vidíme, co se Bekmambetov o osvobození a vytrhnutí z kořenů pokouší říct. Od Denní Hlídky se zkrátka poučil a nenabídl jen onanistickou vizuální řežbu, která si hraje na to, že nám něco sděluje. Při zpracování archetypálního téma „vezmi osud do vlastních rukou“ je však z filmu na míle daleko cítit ohromně křečovitá snaha protlačovat militantní poselství o soběstačnosti. Nevadí mi tak moc hloupost otevřeného, manipulativního proklamování sebestřednosti, prosazení na úkor ostatních, otravuje mě spíš jejich nabubřelé vyzdvihování a opěvování.
Jako celek působí Wanted soudržným dojmem. Perfektně vidíme, že se režisér tentokrát mírnil, v množství fragmentů neztratil a nepopustil otěže. I přes kontrolovaný dohled však Bekmambetov, co se týče jednotlivých scének, občas příliš zatlačí na pilu (přehnaně depresivní scény z práce, nepřehledná honička s Dodge Viperem) a v mnoha okamžicích mu chybí jakákoli střídmost, či decentnost.
Euforická, cynická, nekorektní podívaná, kde se nešetří krví, ani sprostými slovy. Wanted zcela stojí na stylu Timura Bekmambetova. Bez něj by na jednu stranu ztratilo svou formální zvláštnost, na druhou postrádalo přehnanou hyperaktivitu i atak fašizujících hesel. Pouze na vás zůstává, jak se přes zmíněné nedostatky přenesete a film si vychutnáte. Ale popravdě, chyby dělá každý a u Timura je vůbec zázrak, že jich najdete méně, než kladů.
