| Rok: | 2007 |
CZE premiéra: 17.1.2008
Láska za časů cholery
. : Info o filmu
. : Hodnocení uživatelů ( film hodnotil 1 uživatel )
Jajar   |
. : Recenze
Florentino Ariza byl mladík jako každý druhý. V přírodou obklopené Cartageně žil společně se svou hodnou maminkou, úspěšně vystudoval a na přelomu dětství a dospělosti se stal telegrafistou v místním poštovním úřadě, kde mohl do sytosti ukojit svou psaveckou touhu, jež krystalizovala převážně v podmanivých básních, které si Florentino doma piloval. Jeho dosavadní život však změnila jedna procházka městem, kdy mládenec zahlédl krásnou dívku Ferminu, jež mu učarovala natolik, že si s ní chtěl dát okamžitě nějaké to dostaveníčko. Následovaly milostné dopisy, pár milostných vyznání a byla z toho láska až za hrob, kterou měla stvrdit brzká svatba. Jenže Ferminin otec (mimochodem naprosto pekelný John Leguizamo) něco takového odmítl dopustit. Spakoval své dceři saky paky a šup s ní ke vzdálené sestřence, kam se Florentino nikdy v životě nedostane. Zamilovaný Florentino se ale nevzdal a rozhodl se na svou lásku počkat. Netušil však, že tohle vyčkávání potrvá dlouhých padesát let a mezitím ho bude chtít ukojit spousta jiných pohledných žen.
Zdá se vám to jako telenovela? Nejste úplně vedle. Literární dílo G. G. Márqueze ve skutečnosti není ničím jiným než slušně napsanou červenou knihovnou, kterou kdyby natočila nějaká mexická televize, měla by na kontě další hit, jenž by se nepochybně brzy dočkal uvedení i na české komerční scéně. Věčný motiv lásky se tu mísí s intrikami všeho druhu, životními překážkami na každém kroku a neodolatelnou touhou najít někoho, s nímž by mohl člověk strávit celičký život. Mnozí Márquezovu knihu považují za nezfilmovatelnou, jelikož vystihnout podstatu postav a příběhu tak, aby nevyzněla uslzeně, pateticky a telenovelácky si žádá jistý kumšt a řádnou zkušenost. A aktuální filmová verze Lásky za časů cholery do puntíku potvrzuje, že obavy věrných čtenářů byly na místě.
Už z ukázek bylo patrné, že Mike Newell nebyl nejlepší volbou. Režisér, který zvládal před více než deseti lety čistit slzné kanálky ve Čtyřech svatbách a jednom pohřbu už pár let tápe a po čtvrtém Potterovi se dokonce ocitl na několika černých seznamech. Už tehdy totiž Newell potvrdil, že si jen stěží poradí s mizerným scénářem a zvládá jeho stránky pouze rutinně natáčet. Harry Potter a Ohnivý pohár se tak stal pouze směskou pro většinu diváků nic neříkajících scén, v nichž bylo pár efektních momentů, ale první láskyplné pohledy a obskakování druhého pohlaví se z adaptace vytratily dávno před tím, než filmové pásy s čarodějným dobrodružstvím překročily prahy světových multiplexů. Jakoby Newell zapomněl, jak by měla romantika vypadat, jak nastínit vzájemné sympatie, aby scéna nevypadala povrchně a trapně. Pokud vás tedy iritovala instantně aranžovaná chemie mezi obrýleným Harrym a Cho Changovou, odvážím se tvrdit, že u Lásky za časů cholery budete vysloveně trpět.
V Newellově podání totiž příběh lásky z Latinské Ameriky vůbec nefunguje. Osudový první pohled obou milenců je natočen tak, že se nebudete stačit divit, to když na sebe koukají dva přehrávající neznámí herci, jejichž absenci vzájemné chemie podtrhuje nejpříšernější nájezd kamery, jaký jsem kdy v romancích všeho druhu viděl. Newellova režie je nevýrazná a nudná a většinu diváků při sledování filmu musí napadnout, že jediné, co režiséra před příchodem na plac napadlo, bylo pustit si za sebou tři díly Esmeraldy, z níž později čerpá všechny nápady. Vizuální stránka filmu je možná bohatá na krásné scénérie, ale i ty jsou zabité ohavným zlato-hnědým filtrem vypadnuvším z nejpekelnějších výplodů z kolumbijské televize. Láska za časů cholery vůbec působí dojmem jakoby dal někdo filmařům odpovědným za všechno telenovelové zlo sto milionů dolarů a oni natočili národní opus, v němž je povinností přehrávat jako o život a brát to celé strašně vážně. Kdyby měla Cholera alespoň nadhled a nesnažila se vypadat jako seriózní romantické drama, dalo by se pár obskurních a úsměvných scén (poškrábání Bardemova zadku perským kocourem, katastrofální pád ze žebříku) brát jako nenucené osvěžení, jenže takhle to jsou jen další trapné momenty, z nichž si můžete dělat legraci nebo je jednoduše nenávidět, stejně jako zbytek snímku.
Absolutní katastrofou však pro film není ani režie, ani scénář, který se chtěl až příliš držet literární předlohy, nýbrž totální absence citů a vášně mezi hlavními postavami. Javier Bardem zkrátka není typ herce, kterému byste bezmezně věřili protřelého milovníka, obzvlášť chodí-li už ve čtyřiceti jako stařec po obrně, jemuž by nedala ani ta nejlevnější šlapka. Benjamin Bratt je oproti němu mnohem živočišnější a věrohodnější ve své roli doktora, jenž si Ferminu přivlastnil na dobu téměř přesahující půl století. Možná, že kdyby si tihle dva role prohodili, mohl film aspoň trochu fungovat, takhle připomíná jen castingové zkoušky, na nichž nikdo neví, co má dělat. Vše pak podtrhují lacině vyhlížející masky, z nichž vás budou mlátit přes rohovky především neskutečně kartáčkoidní vousy a špatně nalíčené vrásky, a jižansky šmrncnuté anglické dialogy, které mají zatraceně blízko k parodii. Když o tom tak přemýšlím, slovo „parodie“ vystihuje i celý film. Místo toho, aby Newell se svým týmem natočil romanci přesahující staletí, zvládl splácat pouze historicky nejdražší verzi jihoamerické telenovely. Smutné.
Florentino Ariza byl mladík jako každý druhý. V přírodou obklopené Cartageně žil společně se svou hodnou maminkou, úspěšně vystudoval a na přelomu dětství a dospělosti se stal telegrafistou v místním poštovním úřadě, kde mohl do sytosti ukojit svou psaveckou touhu, jež krystalizovala převážně v podmanivých básních, které si Florentino doma piloval. Jeho dosavadní život však změnila jedna procházka městem, kdy mládenec zahlédl krásnou dívku Ferminu, jež mu učarovala natolik, že si s ní chtěl dát okamžitě nějaké to dostaveníčko. Následovaly milostné dopisy, pár milostných vyznání a byla z toho láska až za hrob, kterou měla stvrdit brzká svatba. Jenže Ferminin otec (mimochodem naprosto pekelný John Leguizamo) něco takového odmítl dopustit. Spakoval své dceři saky paky a šup s ní ke vzdálené sestřence, kam se Florentino nikdy v životě nedostane. Zamilovaný Florentino se ale nevzdal a rozhodl se na svou lásku počkat. Netušil však, že tohle vyčkávání potrvá dlouhých padesát let a mezitím ho bude chtít ukojit spousta jiných pohledných žen.
Zdá se vám to jako telenovela? Nejste úplně vedle. Literární dílo G. G. Márqueze ve skutečnosti není ničím jiným než slušně napsanou červenou knihovnou, kterou kdyby natočila nějaká mexická televize, měla by na kontě další hit, jenž by se nepochybně brzy dočkal uvedení i na české komerční scéně. Věčný motiv lásky se tu mísí s intrikami všeho druhu, životními překážkami na každém kroku a neodolatelnou touhou najít někoho, s nímž by mohl člověk strávit celičký život. Mnozí Márquezovu knihu považují za nezfilmovatelnou, jelikož vystihnout podstatu postav a příběhu tak, aby nevyzněla uslzeně, pateticky a telenovelácky si žádá jistý kumšt a řádnou zkušenost. A aktuální filmová verze Lásky za časů cholery do puntíku potvrzuje, že obavy věrných čtenářů byly na místě.
Už z ukázek bylo patrné, že Mike Newell nebyl nejlepší volbou. Režisér, který zvládal před více než deseti lety čistit slzné kanálky ve Čtyřech svatbách a jednom pohřbu už pár let tápe a po čtvrtém Potterovi se dokonce ocitl na několika černých seznamech. Už tehdy totiž Newell potvrdil, že si jen stěží poradí s mizerným scénářem a zvládá jeho stránky pouze rutinně natáčet. Harry Potter a Ohnivý pohár se tak stal pouze směskou pro většinu diváků nic neříkajících scén, v nichž bylo pár efektních momentů, ale první láskyplné pohledy a obskakování druhého pohlaví se z adaptace vytratily dávno před tím, než filmové pásy s čarodějným dobrodružstvím překročily prahy světových multiplexů. Jakoby Newell zapomněl, jak by měla romantika vypadat, jak nastínit vzájemné sympatie, aby scéna nevypadala povrchně a trapně. Pokud vás tedy iritovala instantně aranžovaná chemie mezi obrýleným Harrym a Cho Changovou, odvážím se tvrdit, že u Lásky za časů cholery budete vysloveně trpět.
V Newellově podání totiž příběh lásky z Latinské Ameriky vůbec nefunguje. Osudový první pohled obou milenců je natočen tak, že se nebudete stačit divit, to když na sebe koukají dva přehrávající neznámí herci, jejichž absenci vzájemné chemie podtrhuje nejpříšernější nájezd kamery, jaký jsem kdy v romancích všeho druhu viděl. Newellova režie je nevýrazná a nudná a většinu diváků při sledování filmu musí napadnout, že jediné, co režiséra před příchodem na plac napadlo, bylo pustit si za sebou tři díly Esmeraldy, z níž později čerpá všechny nápady. Vizuální stránka filmu je možná bohatá na krásné scénérie, ale i ty jsou zabité ohavným zlato-hnědým filtrem vypadnuvším z nejpekelnějších výplodů z kolumbijské televize. Láska za časů cholery vůbec působí dojmem jakoby dal někdo filmařům odpovědným za všechno telenovelové zlo sto milionů dolarů a oni natočili národní opus, v němž je povinností přehrávat jako o život a brát to celé strašně vážně. Kdyby měla Cholera alespoň nadhled a nesnažila se vypadat jako seriózní romantické drama, dalo by se pár obskurních a úsměvných scén (poškrábání Bardemova zadku perským kocourem, katastrofální pád ze žebříku) brát jako nenucené osvěžení, jenže takhle to jsou jen další trapné momenty, z nichž si můžete dělat legraci nebo je jednoduše nenávidět, stejně jako zbytek snímku.
Absolutní katastrofou však pro film není ani režie, ani scénář, který se chtěl až příliš držet literární předlohy, nýbrž totální absence citů a vášně mezi hlavními postavami. Javier Bardem zkrátka není typ herce, kterému byste bezmezně věřili protřelého milovníka, obzvlášť chodí-li už ve čtyřiceti jako stařec po obrně, jemuž by nedala ani ta nejlevnější šlapka. Benjamin Bratt je oproti němu mnohem živočišnější a věrohodnější ve své roli doktora, jenž si Ferminu přivlastnil na dobu téměř přesahující půl století. Možná, že kdyby si tihle dva role prohodili, mohl film aspoň trochu fungovat, takhle připomíná jen castingové zkoušky, na nichž nikdo neví, co má dělat. Vše pak podtrhují lacině vyhlížející masky, z nichž vás budou mlátit přes rohovky především neskutečně kartáčkoidní vousy a špatně nalíčené vrásky, a jižansky šmrncnuté anglické dialogy, které mají zatraceně blízko k parodii. Když o tom tak přemýšlím, slovo „parodie“ vystihuje i celý film. Místo toho, aby Newell se svým týmem natočil romanci přesahující staletí, zvládl splácat pouze historicky nejdražší verzi jihoamerické telenovely. Smutné.
Datum: 17.1.2008 10:29 | FILM: 
Autor: Petr Semecký