| Rok: | 2009 |
CZE premiéra: 5.3.2009
Strážci - Watchmen
. : Info o filmu
. : Hodnocení uživatelů ( film hodnotili 3 uživatelé )
Psema   |
Antee |
Jajar |
. : Recenze
Comicsy s otiskem Alana Moorea jsou nezfilmovatelné. Takový názor obíhá hollywoodské kuloáry již drahnou řádku let, a co si budeme namlouvat, všechny dosavadní adaptace Mooreových ceněných děl to jen potvrzují. Z pekla sice patřilo mezi to lepší, ale přesto došlo k notnému ořezání a vyšeptání myšlenek, v případě Ligy výjimečných šlo vysloveně o adaptační průšvih (ač je mi vnitřně sympatické, že na to šel Norrington cestou vypatlaného akčňáku a nesnažil se „o nic víc“). Za největší oříšek však byli vždy považování Strážci, nebo chcete-li Watchmen. Mistrovský kus comicsové práce, v němž se skloubí desítky myšlenek s neopakovatelným vyprávěcím schématem (nejen klasická okénková políčka, ale i vložené kopie fiktivních deníků či novinových ústřižků), kde není problém projít příběh přesahující hned několik dekád a superhrdinských uskupení. Watchmeni jsou ve své komplexitě a zároveň i originalitě v žánru (kam se hrabe Frank Miller se svým Návratem Temného rytíře) natolik složití a „jiní“, že natočit je skutečně poctivě by vyžadovalo alespoň několikadílnou minisérii.
Není divu, že si na adaptování Watchmenů vylámali zuby všichni režiséři, kteří s nimi měli něco společného. Až na Zacka Snydera, jenž se na rozdíl od svých předchůdců nezalekl masivní předlohy, dopředu slíbil co největší věrnost Moorovým ideím a svou verzi si prosadil i navzdory zabijácké minutáži (takřka tři hodiny) a scénám, jež ve filmové podobě buďto nefungují, anebo jsou pro neznalé hodně směšnou parodií.
Snyder si usmyslel, že největší chybou, jakou by mohl udělat, by bylo comics adaptovat (tedy zkracovat či výrazněji upravovat), místo toho jen vybírá jednotlivé záběry z předlohy, které vkládá na pás celuloidu. Což funguje překvapivě mnohem lépe než třeba v Sin City. Snyder se totiž nebojí zkracovacích koláží, podbarvených stylovou hudební kulisou (film má vynikající jak orchestrální, tak písničkový soundtrack). Úvodní pětiminutová koláž, v níž je shrnuta převážná část historie Watchmen a jejich předchůdců Minutemen si zaslouží obdiv za to, že je srozumitelná pro všechny i přesto, že do ní nemluví žádný hlas vypravěče a divák se musí zorientovat úplně sám. Výhodu mají samozřejmě čtenáři, kteří si obrázky dokáží zapojit do kontextů, nicméně i neznalec by neměl mít problém v orientaci. S úvodem však většina kladů končí.
Jestliže Snyder něčím neuhranul ani v jednom ze svých předchozích filmů (solidní Úsvit mrtvých, stereotypní 300: Bitva u Thermopyl), byla to schopnost vyprávět a podsunout filmu tempo, které by publikum neuspávalo. V Úsvitu se to ještě dařilo, 300 ale brzy zapadlo do opakování toho samého a Watchmen se naneštěstí příšerně táhnou a místy si s historkou ze Sparty v ničem nezadají. I tady má Snyder problémy s dynamickým vyzněním filmu, neustále se topí v kompozicích příliš velkého množství postav, které nakonec stejně nezvládá pořádně odprezentovat, a je na něm znát, že si ukousl příliš velký krajíc, jenž jen horko těžko pojídá. Režisérovi se vyloženě daří podsunout publiku jen jeden jediný charakter, a to postavu Rorschacha, chlapíka, co měl v dětství až příliš rád filmy s Marlowem, a tak se potlouká po ulicích, mlátí zloduchy a působí jako dokonalý pošuk. Obzvláště pak poté, co začne na vlastní pěst vyšetřovat smrt bývalého kolegy z Watchmen, Komedianta, sarkastického hovádka ve službách americké vlajky, jenž bojoval ve Vietnamu, zastřelil Kennedyho a zabránil nikdy se nestanivší Aféře Watergate (děj filmu se odehrává ve fiktivních 80. letech, kdy je Richard Nixon stále u moci a hrozba jaderné války nikdy nebyla větší).
Rorschach je i hlavním hrdinou předlohy a právě díky jeho vyšetřování čtenář odhaluje zápletku a přichází na zásadní události (mezi nimiž se proplétají i další osudy zbylých Watchmen). Snyder se v tomhle směru drží Mooreova comicsu jako přilepený a jen díky tomu se mu daří nezabřednout do bahna úplné katastrofy. Watchmen se táhnou, ale Rorschachovy motivace a psychologie fungují a divák se s ním může snadno ztotožnit. Což se nedá říct o zbytku ansámblu. Comics je skvělý v tom, že dokáže zavedená klišé o superhrdinech měnit až do bizarní podoby, ale nikdy z postav nedělá zoufalce, kteří by čtenáře nezajímali. Tady Snyder selhává. Sice vtiskává postavám potíže s erekcí, odtrhnutí od klasického lidského života nebo pocit osamění, ale nedokáže ho prodat. Z Dr. Manhattana, prakticky nezničitelného modrého boha, jenž dokáže pracovat s jakoukoliv hmotou (včetně sebe sama) prezentuje jako nezaujatého moulu, loserovského, ale jinak stále příjemně lidského Sůvu zbytečně znemožňuje více než je třeba a z Hedvábného přízraku zbyla jen líbivá stránka Malin Akerman.
Pod tímhle neúspěchem je zajisté podepsána i Snyderova nedostatečná práce s herci a nepříliš vydařený casting. Zatímco Jackie Earle Haley zvládá vyjádřit různorodé emoce i pod měnící se Rorschachovou fuseklí a Patrick Wilson překvapivě solidně líčí Sůvovy psychologické potíže vzniknuvší nedostatkem adrenalinu a „smyslu života“, Akerman je typicky mdlá, Jeffrey Dean Morgan nemá prakticky co hrát (proto je Komediant až do konce za nesympatického idiota – jeden pokus o emocionální scénu mu reputaci na rozdíl od comicsu nenapravuje) a Billy Crudup je upozaděný Manhattanovým digitálním liftingem. Nejvíce to ovšem odnesla postava Ozymandiase, v předloze téměř nadčlověka a nejchytřejšího muže na Zemi. Matthew Goode je od začátku nevýrazný, postrádá Ozymandiasovo charisma i prvky, jež by z něj udělaly poloboha, který má s lidstvem a s celou planetou velké plány. V kostýmu jak z Batmana a Robina (bradavky forever) je navíc dokonale směšný.
Nejvíce však Watchmeny brzdí Snyderova intelektuální omezenost. Zatímco comics operuje s několikavrstvým dějem propírajícím vše od comicsových klišé přes téma studené války až po maximálně filozofické otázky lidského bytí bez toho, aby se mu v závěru vypařila úderná a zdrcující pointa, Snyder valnou většinu vrstev ořezal a pomocí vyleštěného vizuálu, který k tématice špinavé společnosti vůbec nesedí, natočil podivně rozkročenou patlanici, z níž se sice spousta myšlenek dá při troše přemýšlení vydestilovat, ale k oné údernosti předlohy má zatraceně daleko. Vina v tomhle případě padá hlavně na pozměněné finále, kde se naplno ukazuje Mooreova genialita, bez níž příběh filmové verze ztrácí vehementně půdu pod nohama. A Snyder bohužel není typ režiséra, jenž by zvládl vady scénáře ladně zastírat. Trochu netaktně se dá říci, že jediné co doopravdy umí je natočit přehlednou akční scénu a práci s milovanými zpomalovačkami. Nic víc. A to v případě Watchmenů nestačí.
Na Snyderově práci je cítit, že má comics skutečně rád a hrozně by mu chtěl složit několikahodinovou poctu, ale právě na jeho výsledku je vidět, že Moore o něco takového nikdy nestál. Watchmeni jsou napsáni tak, aby šli zfilmovat těžce, s příběhem pracují naprosto jinak, než tomu je u filmového média a Snyder to bohužel, stejně jako producenti, neprokouknul. Jeho filmová verze (opravdu tomu nechci říkat adaptace, když tu výraznější inovace či vlastní nápady chybí) se dá vzhledem k nátuře Mooreova díla považovat za relativní úspěch (čekal jsem opravdu ohromnou katastrofu), ale na druhou stranu ji nelze brát jako dobrý film, jenž by se mohl původním Watchmenům podívat s klidným svědomým do papírové tváře. Některým fanouškům se film jistě líbit bude, vždyť je hodně věrný tomu, co četli, jistě si najde i své zastánce v neznalém obecenstvu (je to zpomalené, efektní a místy i cool), ovšem zcela určitě se objeví i mnozí odpůrci. Mezi něž se naneštěstí po zhlédnutí tak trochu řadím.
Comicsy s otiskem Alana Moorea jsou nezfilmovatelné. Takový názor obíhá hollywoodské kuloáry již drahnou řádku let, a co si budeme namlouvat, všechny dosavadní adaptace Mooreových ceněných děl to jen potvrzují. Z pekla sice patřilo mezi to lepší, ale přesto došlo k notnému ořezání a vyšeptání myšlenek, v případě Ligy výjimečných šlo vysloveně o adaptační průšvih (ač je mi vnitřně sympatické, že na to šel Norrington cestou vypatlaného akčňáku a nesnažil se „o nic víc“). Za největší oříšek však byli vždy považování Strážci, nebo chcete-li Watchmen. Mistrovský kus comicsové práce, v němž se skloubí desítky myšlenek s neopakovatelným vyprávěcím schématem (nejen klasická okénková políčka, ale i vložené kopie fiktivních deníků či novinových ústřižků), kde není problém projít příběh přesahující hned několik dekád a superhrdinských uskupení. Watchmeni jsou ve své komplexitě a zároveň i originalitě v žánru (kam se hrabe Frank Miller se svým Návratem Temného rytíře) natolik složití a „jiní“, že natočit je skutečně poctivě by vyžadovalo alespoň několikadílnou minisérii.
Není divu, že si na adaptování Watchmenů vylámali zuby všichni režiséři, kteří s nimi měli něco společného. Až na Zacka Snydera, jenž se na rozdíl od svých předchůdců nezalekl masivní předlohy, dopředu slíbil co největší věrnost Moorovým ideím a svou verzi si prosadil i navzdory zabijácké minutáži (takřka tři hodiny) a scénám, jež ve filmové podobě buďto nefungují, anebo jsou pro neznalé hodně směšnou parodií.
Snyder si usmyslel, že největší chybou, jakou by mohl udělat, by bylo comics adaptovat (tedy zkracovat či výrazněji upravovat), místo toho jen vybírá jednotlivé záběry z předlohy, které vkládá na pás celuloidu. Což funguje překvapivě mnohem lépe než třeba v Sin City. Snyder se totiž nebojí zkracovacích koláží, podbarvených stylovou hudební kulisou (film má vynikající jak orchestrální, tak písničkový soundtrack). Úvodní pětiminutová koláž, v níž je shrnuta převážná část historie Watchmen a jejich předchůdců Minutemen si zaslouží obdiv za to, že je srozumitelná pro všechny i přesto, že do ní nemluví žádný hlas vypravěče a divák se musí zorientovat úplně sám. Výhodu mají samozřejmě čtenáři, kteří si obrázky dokáží zapojit do kontextů, nicméně i neznalec by neměl mít problém v orientaci. S úvodem však většina kladů končí.
Jestliže Snyder něčím neuhranul ani v jednom ze svých předchozích filmů (solidní Úsvit mrtvých, stereotypní 300: Bitva u Thermopyl), byla to schopnost vyprávět a podsunout filmu tempo, které by publikum neuspávalo. V Úsvitu se to ještě dařilo, 300 ale brzy zapadlo do opakování toho samého a Watchmen se naneštěstí příšerně táhnou a místy si s historkou ze Sparty v ničem nezadají. I tady má Snyder problémy s dynamickým vyzněním filmu, neustále se topí v kompozicích příliš velkého množství postav, které nakonec stejně nezvládá pořádně odprezentovat, a je na něm znát, že si ukousl příliš velký krajíc, jenž jen horko těžko pojídá. Režisérovi se vyloženě daří podsunout publiku jen jeden jediný charakter, a to postavu Rorschacha, chlapíka, co měl v dětství až příliš rád filmy s Marlowem, a tak se potlouká po ulicích, mlátí zloduchy a působí jako dokonalý pošuk. Obzvláště pak poté, co začne na vlastní pěst vyšetřovat smrt bývalého kolegy z Watchmen, Komedianta, sarkastického hovádka ve službách americké vlajky, jenž bojoval ve Vietnamu, zastřelil Kennedyho a zabránil nikdy se nestanivší Aféře Watergate (děj filmu se odehrává ve fiktivních 80. letech, kdy je Richard Nixon stále u moci a hrozba jaderné války nikdy nebyla větší).
Rorschach je i hlavním hrdinou předlohy a právě díky jeho vyšetřování čtenář odhaluje zápletku a přichází na zásadní události (mezi nimiž se proplétají i další osudy zbylých Watchmen). Snyder se v tomhle směru drží Mooreova comicsu jako přilepený a jen díky tomu se mu daří nezabřednout do bahna úplné katastrofy. Watchmen se táhnou, ale Rorschachovy motivace a psychologie fungují a divák se s ním může snadno ztotožnit. Což se nedá říct o zbytku ansámblu. Comics je skvělý v tom, že dokáže zavedená klišé o superhrdinech měnit až do bizarní podoby, ale nikdy z postav nedělá zoufalce, kteří by čtenáře nezajímali. Tady Snyder selhává. Sice vtiskává postavám potíže s erekcí, odtrhnutí od klasického lidského života nebo pocit osamění, ale nedokáže ho prodat. Z Dr. Manhattana, prakticky nezničitelného modrého boha, jenž dokáže pracovat s jakoukoliv hmotou (včetně sebe sama) prezentuje jako nezaujatého moulu, loserovského, ale jinak stále příjemně lidského Sůvu zbytečně znemožňuje více než je třeba a z Hedvábného přízraku zbyla jen líbivá stránka Malin Akerman.
Pod tímhle neúspěchem je zajisté podepsána i Snyderova nedostatečná práce s herci a nepříliš vydařený casting. Zatímco Jackie Earle Haley zvládá vyjádřit různorodé emoce i pod měnící se Rorschachovou fuseklí a Patrick Wilson překvapivě solidně líčí Sůvovy psychologické potíže vzniknuvší nedostatkem adrenalinu a „smyslu života“, Akerman je typicky mdlá, Jeffrey Dean Morgan nemá prakticky co hrát (proto je Komediant až do konce za nesympatického idiota – jeden pokus o emocionální scénu mu reputaci na rozdíl od comicsu nenapravuje) a Billy Crudup je upozaděný Manhattanovým digitálním liftingem. Nejvíce to ovšem odnesla postava Ozymandiase, v předloze téměř nadčlověka a nejchytřejšího muže na Zemi. Matthew Goode je od začátku nevýrazný, postrádá Ozymandiasovo charisma i prvky, jež by z něj udělaly poloboha, který má s lidstvem a s celou planetou velké plány. V kostýmu jak z Batmana a Robina (bradavky forever) je navíc dokonale směšný.
Nejvíce však Watchmeny brzdí Snyderova intelektuální omezenost. Zatímco comics operuje s několikavrstvým dějem propírajícím vše od comicsových klišé přes téma studené války až po maximálně filozofické otázky lidského bytí bez toho, aby se mu v závěru vypařila úderná a zdrcující pointa, Snyder valnou většinu vrstev ořezal a pomocí vyleštěného vizuálu, který k tématice špinavé společnosti vůbec nesedí, natočil podivně rozkročenou patlanici, z níž se sice spousta myšlenek dá při troše přemýšlení vydestilovat, ale k oné údernosti předlohy má zatraceně daleko. Vina v tomhle případě padá hlavně na pozměněné finále, kde se naplno ukazuje Mooreova genialita, bez níž příběh filmové verze ztrácí vehementně půdu pod nohama. A Snyder bohužel není typ režiséra, jenž by zvládl vady scénáře ladně zastírat. Trochu netaktně se dá říci, že jediné co doopravdy umí je natočit přehlednou akční scénu a práci s milovanými zpomalovačkami. Nic víc. A to v případě Watchmenů nestačí.
Na Snyderově práci je cítit, že má comics skutečně rád a hrozně by mu chtěl složit několikahodinovou poctu, ale právě na jeho výsledku je vidět, že Moore o něco takového nikdy nestál. Watchmeni jsou napsáni tak, aby šli zfilmovat těžce, s příběhem pracují naprosto jinak, než tomu je u filmového média a Snyder to bohužel, stejně jako producenti, neprokouknul. Jeho filmová verze (opravdu tomu nechci říkat adaptace, když tu výraznější inovace či vlastní nápady chybí) se dá vzhledem k nátuře Mooreova díla považovat za relativní úspěch (čekal jsem opravdu ohromnou katastrofu), ale na druhou stranu ji nelze brát jako dobrý film, jenž by se mohl původním Watchmenům podívat s klidným svědomým do papírové tváře. Některým fanouškům se film jistě líbit bude, vždyť je hodně věrný tomu, co četli, jistě si najde i své zastánce v neznalém obecenstvu (je to zpomalené, efektní a místy i cool), ovšem zcela určitě se objeví i mnozí odpůrci. Mezi něž se naneštěstí po zhlédnutí tak trochu řadím.
Datum: 4.3.2009 18:27 | FILM: 
Autor: Petr Semecký