Jason Reitman mě oslovil už předchozím Děkujeme, že kouříte, v němž udělal okouzlujícího frajera i z prvotřídního parchanta Aarona Eckharta, a tentokrát se mu zadařilo ještě o pořádný fous víc. V Juno si totiž nepohrává s postavami, které by musel divákovi jakýmkoliv způsobem idealizovat, čachrovat s jejich skutečnou podstatou a nakrucovat je do záběru, abyste je měli rádi i přesto, že jde vlastně o ukázkové svině, jež si zaslouží leda baseballovou pálkou přes zátylek, nikoliv pohlazení po vlasech a slůvka hladící jejich ušní lalůček. V Juno jsou všichni přesně takoví, jací se vám na první pohled zdají, a to ať už jde o chápající rodiče, poněkud zvláštní kamarády či boyfriendy nebo i manželský páreček, u něhož je od začátku jasné, že pod líbivou slupkou něco již delší dobu hezky hnije.
Juno pak funguje jako jakési ředidlo smývající onu vrstvu pokryteckého pozlátka a odkrývající pravou podstatu věcí, které divákovi jsou sice dávno jasné, ale postavám příběhu nikoliv. Atraktivní puberťačka teprve musí projít čtyřmi ročními obdobími, popasovat se s relativně pohodovým těhotenstvím, zjistit, co a koho skutečně chce a ještě k tomu udělat několik životních krůčků, u nichž není ani z poloviny jisté, zda vedou tím správným směrem. Ale takový je život a o tom ví Diablo Cody svoje. Tahle bývalá striptérka se zjevila jako hrom z čistého nebe a praštila do stojatých vod americké nezávislé scény s pořádným humbukem. Na rozdíl od většiny žánrově zpřízněných filmů nepůsobí Juno tak nechutně podlézavě, nesnaží se vám za každou cenu zalíbit a postavy ve filmu jakbysmet. Je to jako kdybyste potkali neznámé lidi na ulici a pomalu je poznávali. Udělali si první (dobrý) dojem a pak se s nimi chtěli z vlastní vůle kamarádit.
Diablo Cody dokázala napsat scénář, který vás chytne za srdce svou upřímností, civilností a zároveň i otevřeností, kvůli níž budete mít filmu od začátku nakročeno s rozpřaženýma rukama připravenýma k obejmutí. Budete chtít hlavní hrdinku chytit za ramena, podpořit jí v jejím poslání přivést na svět caparta i přesto, že vlastně neví jak, budete jí fandit, když se bude pokoušet dát si dohromady vlastní vztah s roztomilým Michaelem Cerou a naprosto jí sežerete vypjaté chvíle jako třeba když se Juno potřebuje vyplakat uprostřed dálnice někde v Tramtárii a nablízku je jen volant auta jejího táty. Hlavní zásluhu na tom samozřejmě má Ellen Page. Tu do Juno znali jen fanoušci Kitty Pride ze třetích X-Menů, ale po premiéře se s jejím angažováním roztrhl pytel. Během dramatu V pasti jsme v redakci ani nedýchali a kolega Jiper stále tvrdí, že měl při sledování chuť rozmlátit Ellen o hlavu přinejmenším lopatu. Až takhle sugestivní tahle hra na kočku a myš byla. V Juno je Ellen ještě mnohem lepší. Rozhazuje kolem sebe sarkastické hlášky, pořád má plnou pusu všelijakých průpovídek a názorů, ale pod tím vším se skrývá křehké děvčátko hledající samo sebe.
I s vychytralým scénářem by ovšem film nemusel dopadnout vůbec dobře. Jason Reitman ale moc dobře ví, že dojemnou scénu nemusí podbarvovat teskný klavír, že základem jsou postavy v příběhu a zajisté i samotné vyprávění. Juno tak plyne jako po másle, má příjemně krátkou stopáž, během níž se řekne úplně vše včetně několika poučení, nad nimiž jedno oko nezůstane suché a hlavně po dlouhé době nepůsobí jako těžká nezávislárna zahleděná sama do sebe. Naopak chce k sobě přilákat co nejvíc lidí, potřást jim rukama a zajít s nimi když ne do kafáče, tak alespoň na malou procházku, která se náhodou protáhne na jeden rok s rostoucím bříškem a feelingem, nad nímž křehčí osoby změknou jako led vytažený z ledničky. Zkuste si s ní tedy vyrazit. Třeba budete sami překvapení, jak sympatická tahle mladá slečna s nejlepší rodinou na světě a slovníkem ukrajinského kopáče vlastně je.
