Alžběta Bathory (předem se omlouvám, že nebudu používat ve filmu používané jméno Erzsébeth, které mi nejenže nejde přes ústa, ale ani přes prsty) měla podle historických pramenů (a nejrůznějších domněnek usedlíků) hodně rušný život. V mládí byla zaslíbena budoucímu choti Ferencovi, jenž v dospělosti trávil většinu času uprostřed bitevní vřavy při válkách s Turky, ona sama musela spravovat rodinný majetek, odrážet nesčetné útoky mocných mužů nejen na panství, ale i na vlastní lůno a posléze i zahořklé a závistivé pomluvy o tom, že rituálně vraždila mladé a nevinné panny, aby se mohla za účelem věčného mládí koupat v jejich neposkvrněné krvi. Režisér Jakubisko se však nechtěl vydat atraktivní cestou plnou hororové atmosféry, ukazujíc někdejší vládkyni nepředstavitelně rozlehlých pozemků od Moravy až k Jadranu jako krvelačnou bestii. Chtěl na legendu nahlédnout „pravdivým“ okem, tak, jak se tehdejší události možná skutečně staly. Bohužel, možná by udělal lépe, kdyby do filmu místo osobních zájmů o očištění jména věhlasné Čachtické paní vložil více prvoplánových motivů, jež by daly snímku alespoň nějaký (byť hlavně komerční) smysl.
Po dvou a půl hodinách s Bathory (a několika dalších na přemýšlení) jsem nepřišel na to, o čem film vlastně byl. Tedy kromě toho, že se Felliny východu snažil nadělit dárek všem feministkám, jimž jistě udělá radost každá hrdá, na první pohled nedostupná a silná žena uprostřed obrazu (a že jich tam je). Film je rozdělen do tří kapitol, z nichž každá pojednává o jisté části Alžbětina života. První na její živoření bez manžela za časů bitev s Turky, druhá na setkání s čarodějnicí Darvulií a třetí na mocenské pikle a chtíč proradného Karla Rodena aka humusáckého Turzy. Na první poslech to zní krásně, přiznávám, avšak realita na plátně je úplně někde jinde. Jednotlivé části se od sebe totiž liší natolik, že jim ani ono rozsekání, doprovázené příšernými předěly (Jakubiskovy grafiky bych nechal jednoho po druhém vyhodit), nemůže zachránit kůži.
Úvodní část, jejíž délka sahá až někam k jedné hodině stopáže, je sice na rozdíl od zbytku filmu ještě vcelku snesitelná (pár bitek, spousta dialogů), ale že by nějak zvlášť fungovala, to se říci nedá. Bitevní scény vypadají, jakoby se na poli za Prahou sešla skupinka amatérských šermířů točící poloprofesionální reklamní video, za což může hlavně chudá výprava a naprostá absence choreografie. Jakubisko navíc očividně nezvládá při davových scénách práci s komparsem, který kolikrát pouze statuje a čeká na nějaký ten povel.
A přitom stačilo, aby se režisér vrátil tam, kde je mu nejlíp – do interiérů a k rozmluvám mezi postavami. Anna Friel je jako šlechtična Bathory výborná, Karel Roden se tradičně snaží a ani Franco Nero při svých pěti minutách slávy nevypadá, že by měl co nevidět umřít. Vám se však bude chtít po hodině nikam se odvíjejícího celuloidu jistojistě do hajan, čemuž možná stihne v pravý čas zabránit nechtěně vtipná prostřední část.
Na scénu totiž nastoupí Bolek Polívka se svými šílenými vynálezy, režisérova manželka Deana, která působí dojmem navoskované mrtvoly a hlavně naprosto „zhulenecký“ děj, jenž by si z prstu nevycucal ani Harold s Kumarem. Alžběta tu pořád pije Darvuliin pochybný dryák, polovinu scén tvoří mizerně natočené halucinace, u nichž víc než o hlavní postavě přemýšlíte o tom, zda byla na place přítomna marihuana či LSD, a příběh? Ten se zakutálel někam mezi 45 minut (ano, koukal jsem na hodinky, jelikož jsem se nudil víc jak u posledních komedií s Eddiem Murphym) prázdné slámy, ze které se Jakubiskovi daří jen tak tak vymlátit dvě tři zdařilé scény (obě hororového charakteru). V tu chvíli zbývá jediné, doufat ve slušný a vypointovaný závěr.
Jenže i v tomhle ohledu film zklame. Jakubiskem vysněné politické drama, v němž Turza bojuje s Alžbětou o cenný majetek, nemá v předchozím vyprávění dostatečně silné základy a působí od první vteřiny příšerně vratce. Rodenovi samozřejmě emoce věříte a občas z něj jde i něco jako strach, ale beztak máte neustále pocit, že jde jen o nevinnou kočkovanou, za kterou se vůbec nic neskrývá. A tím nejsme daleko od pravdy. Bathory je totiž dokonale prázdný film. Sic plný dialogů, postav a historických domněnek či faktů. Může za to Jakubiskova odměřenost, profesorský chlad, s kterým ke svému vysněnému projektu přistoupil a hlavně fakt, že na podobné velkorozpočtové filmy prostě nemá buňky. Vždyť Bathory chybí i pořádné kulisy, z nichž byste cítili tehdejší dobu. Prostory zámků jsou povětšinou hodně chudé, bezkrevné a nezajímavé, což nespasí ani hromada svíček a pokusy o zaujetí diváka tím, že film v určitý moment představí vskutku nezvyklý počet odhalených prsou na jeden milimetr filmového pásu.
Z filmu jsou rozhodně znát dobré úmysly o natočení kvalitního snímku, ale to z něj naneštěstí příliš koukatelnou podívanou nedělá. Celou dobu se mi honilo v hlavě, jestli si neměl Juraj vzít pouze polovinu „megalomanského“ rozpočtu a natočit Bathory jako ryze konverzační drama, zaměřené pouze na jednu historickou epochu. Bez zbytečných a ubohých bitev, halucinogenních scének a s pořádnou porcí hororové atmosféry, jež je v aktuální podobě filmu jako jediná skutečně „tasty“. Cením si odvahy natočit vlastní pohled na věc, do nějž je přimíchána pořádná dávka poetiky, ale i sám režisér musel při točení jasně cítit, že je nejjistější v kramflecích ve chvílích, kdy se Anna Friel válí po kolena v krvi. To měla být Čachtická paní. Ne televizní inscenace, kde se vše bere příliš vážně a kde se utopilo jmění, jež by uživilo malou rozvojovou zemi. Tak snad příště. Anebo radši ne.
