| Rok: | 2007 |
| Hrají: | Bruce Willis
|
CZE premiéra: 23.8.2007
Grindhouse : Planeta Teror
. : Info o filmu
. : Hodnocení uživatelů ( film hodnotil 1 uživatel )
Jiper   |
. : Recenze
První polovinu společného projektu povedené dvojky Rodriguez-Tarantino máme delší dobu za sebou a přiznejme si, že nesplnila naše očekávání. Mistr Quentin se tentokrát krutě uťal a jeho Auto zabiják zamířilo i přes smrtiodolný lak do propadliště dějin, přičemž i my jsme ho v naší recenzi docela odsoudili. Pan kultovní, jak by se autor Pulp Fiction rád nechával nazývat, doplatil na velikost svého ega, které mu nedovolilo natočit film pro obyčejné lidi, ale jen a pouze pro sebe samotného, takže byl honičkový propadák s Kurtem Russelem pouze plnohodnotným žvástem, s hromadou nesmyslných a především nudných dialogů o ničem, v němž si režisér leštil svou vlastní velikost.
To Robert Rodriguez na to šel jinak. A nutno podotknout, že mnohem lépe. Namísto hromady rádoby drsných filmových odkazů, poskládaných do jednoho nepříliš uceleného celku, se raději pustil do čistokrevné béčkové jízdy, v níž se množství mozkožíznivých zombíků rovná počtu mocichtivých politiků a kde se proudy krve jen tak nezastaví. Planeta Teror v sobě rozhodně neskrývá žádné umělecké ambice a ani za žádnou cenu nechce být vykládána jako dílo uvědomělého filmového vědce, chce pouze to zásadní, to, kvůli čemu by se měly filmy točit především. Chce bavit diváky a to se jí až na drobné výjimky (o těch si povíme) daří. A stačí k tomu tak málo. Jedna menší nehoda s nepříliš adaptabilním plynem, několik málo nakažených lidí a samozřejmě jejich následná proměna do iracionálně myslících bytostí, jimž není žádné lidské maso cizí.
Rodriguez do tohohle prostředí sází jednu bizarnější postavu za druhou a ať už je to doktorka s úchylkou na umrtvovací jehly, barová tanečnice, co by radši vyprávěla vtipy, nebo militárně vycvičený pracovník odtahovky, všichni mají něco společného. A to neposkvrněnou béčkařskou duši. Tu, kterou Rodriguez míval kdysi dávno, když nechával Antonia Banderase vystřílet jeden zapadlý mexický bar a v pozdějších hodinách klátit Salmu Hayek. Robert najednou vůbec nepřipomíná toho blázna, co poslední roky točil dětsky ujeté historky svého pětiletého synka, náhle jako by se vrátil ten starý dobrý řezník od vedle, který zná pravidla žánru, do kterého se snaží vkročit a pořádně ho uctít. Tam kde Tarantino nevkusně vkládal své obhroublé okecávačky, sází Rodriguez jen a pouze na citlivé a přesně načasované hlášky, z nichž většina nemíjí cíl. Vtípky jsou najednou opět zábavné, hravé a pro někoho možná i do budoucna citovatelné. Tedy přesně takové, jaké je chceme od tatínka El Mariachiho mít.
Tím hlavním však v Planetě Teror nejsou všudypřítomné vtípky a cool narážky, ústřední postavou je tady akce. A ta jede, jak nůž rozbředlým máslem. Kde začít dřív? Excelentně natočenou scénou v nemocnici, kterou prochází Freddy Rodriguez s dvojicí motýlků a krájí jednoho nemrtvého za druhým a stíhá při tom dělat salta o zeď? Nebo jízdou za řídítky babybiku, odkud Freddy – světe div se- zase kosí zombíky? A nebo když Rose McGowan střílí ze své nové nohy v ladných krouživých pohybech? Tyhle momenty přesně odráží toho režiséra, kterému mnozí předpovídali hvězdnou kariéru akčního borce, aby se on raději uchýlil k dětsky laděným hovadinám pro nejmladší pacholky. V Planetě Teror se znovu zjevilo to nadšení a uvolněnost, s jakou tehdy vznikaly ty nejznámější Robertovy filmy. Scénář ani na chvíli neskřípe (ono taky není vesměs kde, je to jen čistá akce) a jede ke konci jako rychlobruslař na Olympiádě. Tedy až na jeden slabší okamžik, za nějž může opět Tarantino.
Jeho dialog (nebo spíš monolog) o Avě Gardner, jenž pronáší uvnitř výtahu, je tou nejnudnější a nejzbytečnější scénkou, jaká se kdy v Rodriguezových filmech objevila. Totálně totiž zastavuje našláplé tempo snímku a docela ho zmrazuje na místě. Minuta a půl je najednou dlouhá jako hodinový díl Ordinace v růžové zahradě a nebudu lhát, když vám povím, že jsem si nevěřícně málem ukroutil hlavu a říkal si PROČ? Rodriguez měl mít protentokrát koule a říct svému bratru ve zbroji ať si dá s takovou blbostí odchod. Tarantino se navíc objevuje i na jiných místech filmu, kde překvapivě vůbec nezlobí a je poměrně snesitelný. Proto nerozumím takhle nuzně napasované chvilce, v níž nám pan „znám všechny filmy na světě“ předvede, proč ho jedni milují a druzí (už se k nim pomalu začínám řadit, seč mám rád jeho ostatní filmy) nenávidí. Pravdou ale zůstává, že tahle drobná etuda, která se nechtěně roztáhla na docela dlouhý odstavec, filmu neubližuje natolik, abych za to mlátil Rodrigueze po hlavě. Zbytek je stále parádní podívanou pro milovníky upřímných béček. Těch béček, které chtěli Rodriguez s Tarantinem tak zvláštním způsobem poctít. Nakonec to dokázal jen jeden z nich a alespoň pro mě jím je první jmenovaný.
Rodriguez přerostl svého kámoše Quentina o hlavu a ukázkově předvedl, jak se má dělat hloupý, leč zábavný biják pro veřejnost. Žádné dlouhé polemizování, žádné děsivě dlouhé dvacetiminutové repliky s objíždějící kamerou (mimochodem hodně lacině a blbě využitý trademark Míši Baye ;). Nic takového. Jen prvotřídní akční biják o tom, jak banda lidí brání své vlastní životy před bandou hodně nechutných zombíků. To vše s přídavkem kvalitních hlášek, zábavných situací, dobrých herců a spoustou oku lahodících roštěnek. Jestli bude Robert takhle pokračovat, možná není s jeho kariérou úplný konec.
První polovinu společného projektu povedené dvojky Rodriguez-Tarantino máme delší dobu za sebou a přiznejme si, že nesplnila naše očekávání. Mistr Quentin se tentokrát krutě uťal a jeho Auto zabiják zamířilo i přes smrtiodolný lak do propadliště dějin, přičemž i my jsme ho v naší recenzi docela odsoudili. Pan kultovní, jak by se autor Pulp Fiction rád nechával nazývat, doplatil na velikost svého ega, které mu nedovolilo natočit film pro obyčejné lidi, ale jen a pouze pro sebe samotného, takže byl honičkový propadák s Kurtem Russelem pouze plnohodnotným žvástem, s hromadou nesmyslných a především nudných dialogů o ničem, v němž si režisér leštil svou vlastní velikost.
To Robert Rodriguez na to šel jinak. A nutno podotknout, že mnohem lépe. Namísto hromady rádoby drsných filmových odkazů, poskládaných do jednoho nepříliš uceleného celku, se raději pustil do čistokrevné béčkové jízdy, v níž se množství mozkožíznivých zombíků rovná počtu mocichtivých politiků a kde se proudy krve jen tak nezastaví. Planeta Teror v sobě rozhodně neskrývá žádné umělecké ambice a ani za žádnou cenu nechce být vykládána jako dílo uvědomělého filmového vědce, chce pouze to zásadní, to, kvůli čemu by se měly filmy točit především. Chce bavit diváky a to se jí až na drobné výjimky (o těch si povíme) daří. A stačí k tomu tak málo. Jedna menší nehoda s nepříliš adaptabilním plynem, několik málo nakažených lidí a samozřejmě jejich následná proměna do iracionálně myslících bytostí, jimž není žádné lidské maso cizí.
Rodriguez do tohohle prostředí sází jednu bizarnější postavu za druhou a ať už je to doktorka s úchylkou na umrtvovací jehly, barová tanečnice, co by radši vyprávěla vtipy, nebo militárně vycvičený pracovník odtahovky, všichni mají něco společného. A to neposkvrněnou béčkařskou duši. Tu, kterou Rodriguez míval kdysi dávno, když nechával Antonia Banderase vystřílet jeden zapadlý mexický bar a v pozdějších hodinách klátit Salmu Hayek. Robert najednou vůbec nepřipomíná toho blázna, co poslední roky točil dětsky ujeté historky svého pětiletého synka, náhle jako by se vrátil ten starý dobrý řezník od vedle, který zná pravidla žánru, do kterého se snaží vkročit a pořádně ho uctít. Tam kde Tarantino nevkusně vkládal své obhroublé okecávačky, sází Rodriguez jen a pouze na citlivé a přesně načasované hlášky, z nichž většina nemíjí cíl. Vtípky jsou najednou opět zábavné, hravé a pro někoho možná i do budoucna citovatelné. Tedy přesně takové, jaké je chceme od tatínka El Mariachiho mít.
Tím hlavním však v Planetě Teror nejsou všudypřítomné vtípky a cool narážky, ústřední postavou je tady akce. A ta jede, jak nůž rozbředlým máslem. Kde začít dřív? Excelentně natočenou scénou v nemocnici, kterou prochází Freddy Rodriguez s dvojicí motýlků a krájí jednoho nemrtvého za druhým a stíhá při tom dělat salta o zeď? Nebo jízdou za řídítky babybiku, odkud Freddy – světe div se- zase kosí zombíky? A nebo když Rose McGowan střílí ze své nové nohy v ladných krouživých pohybech? Tyhle momenty přesně odráží toho režiséra, kterému mnozí předpovídali hvězdnou kariéru akčního borce, aby se on raději uchýlil k dětsky laděným hovadinám pro nejmladší pacholky. V Planetě Teror se znovu zjevilo to nadšení a uvolněnost, s jakou tehdy vznikaly ty nejznámější Robertovy filmy. Scénář ani na chvíli neskřípe (ono taky není vesměs kde, je to jen čistá akce) a jede ke konci jako rychlobruslař na Olympiádě. Tedy až na jeden slabší okamžik, za nějž může opět Tarantino.
Jeho dialog (nebo spíš monolog) o Avě Gardner, jenž pronáší uvnitř výtahu, je tou nejnudnější a nejzbytečnější scénkou, jaká se kdy v Rodriguezových filmech objevila. Totálně totiž zastavuje našláplé tempo snímku a docela ho zmrazuje na místě. Minuta a půl je najednou dlouhá jako hodinový díl Ordinace v růžové zahradě a nebudu lhát, když vám povím, že jsem si nevěřícně málem ukroutil hlavu a říkal si PROČ? Rodriguez měl mít protentokrát koule a říct svému bratru ve zbroji ať si dá s takovou blbostí odchod. Tarantino se navíc objevuje i na jiných místech filmu, kde překvapivě vůbec nezlobí a je poměrně snesitelný. Proto nerozumím takhle nuzně napasované chvilce, v níž nám pan „znám všechny filmy na světě“ předvede, proč ho jedni milují a druzí (už se k nim pomalu začínám řadit, seč mám rád jeho ostatní filmy) nenávidí. Pravdou ale zůstává, že tahle drobná etuda, která se nechtěně roztáhla na docela dlouhý odstavec, filmu neubližuje natolik, abych za to mlátil Rodrigueze po hlavě. Zbytek je stále parádní podívanou pro milovníky upřímných béček. Těch béček, které chtěli Rodriguez s Tarantinem tak zvláštním způsobem poctít. Nakonec to dokázal jen jeden z nich a alespoň pro mě jím je první jmenovaný.
Rodriguez přerostl svého kámoše Quentina o hlavu a ukázkově předvedl, jak se má dělat hloupý, leč zábavný biják pro veřejnost. Žádné dlouhé polemizování, žádné děsivě dlouhé dvacetiminutové repliky s objíždějící kamerou (mimochodem hodně lacině a blbě využitý trademark Míši Baye ;). Nic takového. Jen prvotřídní akční biják o tom, jak banda lidí brání své vlastní životy před bandou hodně nechutných zombíků. To vše s přídavkem kvalitních hlášek, zábavných situací, dobrých herců a spoustou oku lahodících roštěnek. Jestli bude Robert takhle pokračovat, možná není s jeho kariérou úplný konec.
Datum: 21.8.2007 00:09 | FILM:
Autor: Petr Semecký