Zápletka je prostá. Dvěma mladým lidem není dopřána láska, rozdělí je pouhá souhra okolností a válka. Titul filmu se zase vztahuje k osobě třetí, která je s jejich osudy doživotně spojena. Pokání je pro mne vlastně tím, čím jsem doufal, že budou Příliš dlouhé zásnuby. V očekávání emocionálně vypjatého romantického dramatu mne nakonec větší část filmu mátlo lehce nepřehledné detektivní pátrání po pohřešovaném milenci, přičemž jsme se samotným postavám vlastně neměli ani možnost více přiblížit. To o Wrightově filmu neplatí. Narozdíl od Jeuneta začíná velice, velice pomalu, podobně, jako v předchozí Pýše a předsudku. Citlivě načrtává a následně prokresluje ústřední trio, přičemž černobílými nezůstane ani několik vedlejších postav. Keira Knightley v roli zbohatlickým životem lehce znuděné Cecillie rozhodně zaujme, těžko však říct, zda-li je stejně tak přirozeně přitažlivá, jako ve Wrightově minulém filmu. Ačkoli to sama nedává příliš najevo, soudě dle její aktuální postavy jsem nabyl dojmu, že může každou chvíli umřít hlady.
Z hlediska hereckého obsazení je ovšem důležitější vzájemná chemie – a ta, troufám si říci, zde opět skvěle funguje. Zejména mezi ústřední dvojicí Knightley – McAvoy, kterou takříkajíc "decentně" doplňuje cíleně upozaděná Romola Garai v roli Briony, dívky, která již odmala rozhodně netrpěla nedostatkem fantazie a způsobila tak nedorozumění, které se stalo osudným nejen ústřednímu zamilovanému páru, ale změnilo to a patřičně ovlivnilo celý další život i jí samotné. Pokud mluvíme o Briony, je třeba se zmínit o mimořádném výkonu mladičké Saoirse Ronan, která má mnohem těžší roli, než by se na dětského herce slušelo – právě skrze ní se totiž poprvé seznamujeme s postavou, která ve skutečnosti v tomto příběhu hraje prim.
Za hodně dlouhou dobu se mi u nového filmu také nestalo, že by mi v hlavě utkvěla nějaká scéna, kterou bych mohl s čistým svědomím do budoucna prohlásit za klasickou. Téměř snová pasáž s vyčerpanými anglickými vojáky na pláži nejenže navzdory své relativní náročnosti byla natočena v jednom jediném záběru, ale znamená pro mne i Wrightovou okamžitou vstupenku do nejvyšší režisérské ligy. Už jen vymáčknout z jedné scény tolik emocí, a přitom to podat bez jakéhokoli kýče a patosu, to se dnes podaří málokomu. Svůj velký podíl na tom má samozřejmě i skladatel Dario Marianelli, který vytvořil hudbu již pro Pýchu a předsudek.
Pokání je sečteno a podtrženo film, který prostě musíte vidět v kině stůj co stůj. Není to filmařsky ani vypravěčsky objevné dílo, které by se tučným písmem nesmazatelně zapsalo do historie kinematografie, jak můžete (při trošce nadsázky) odvodit z téměř všech dostupných referencí. Není ani bezchybné, je pouze a jen působivě a velice citlivě natočeno. Joe Wright má před sebou velkou kariéru a nám divákům se tak blýská na lepší zítřky. Další slova už by byla navíc. Nový rok nám zkrátka začal pěkně.
