| Rok: | 2007 |
CZE premiéra: 31.1.2008
Pokání
. : Info o filmu
. : Hodnocení uživatelů ( film hodnotil 1 uživatel )
Jajar   |
. : Recenze
Pokud bych měl nějak pojmenovat styl, jehož jednotné atributy lze minimálně v posledních filmech Joea Wrighta vypozorovat, zvolil bych nejspíše poetismus. Poetismus nikoli literární, ale obrazový. Z toho se odvíjí i tempo filmu – pomalé kamerové jízdy, exponující dokonale aranžované a nasvícené interiéry a exteriéry, umírněný střih...není to nuda, je to pastva pro oči. Nicméně důkaz toho, že Joe Wright obstojí i jako režisér, spočívá ve zjištění, že v této formě umí až strhujícím způsobem vyprávět.
Zápletka je prostá. Dvěma mladým lidem není dopřána láska, rozdělí je pouhá souhra okolností a válka. Titul filmu se zase vztahuje k osobě třetí, která je s jejich osudy doživotně spojena. Pokání je pro mne vlastně tím, čím jsem doufal, že budou Příliš dlouhé zásnuby. V očekávání emocionálně vypjatého romantického dramatu mne nakonec větší část filmu mátlo lehce nepřehledné detektivní pátrání po pohřešovaném milenci, přičemž jsme se samotným postavám vlastně neměli ani možnost více přiblížit. To o Wrightově filmu neplatí. Narozdíl od Jeuneta začíná velice, velice pomalu, podobně, jako v předchozí Pýše a předsudku. Citlivě načrtává a následně prokresluje ústřední trio, přičemž černobílými nezůstane ani několik vedlejších postav. Keira Knightley v roli zbohatlickým životem lehce znuděné Cecillie rozhodně zaujme, těžko však říct, zda-li je stejně tak přirozeně přitažlivá, jako ve Wrightově minulém filmu. Ačkoli to sama nedává příliš najevo, soudě dle její aktuální postavy jsem nabyl dojmu, že může každou chvíli umřít hlady.
Z hlediska hereckého obsazení je ovšem důležitější vzájemná chemie – a ta, troufám si říci, zde opět skvěle funguje. Zejména mezi ústřední dvojicí Knightley – McAvoy, kterou takříkajíc "decentně" doplňuje cíleně upozaděná Romola Garai v roli Briony, dívky, která již odmala rozhodně netrpěla nedostatkem fantazie a způsobila tak nedorozumění, které se stalo osudným nejen ústřednímu zamilovanému páru, ale změnilo to a patřičně ovlivnilo celý další život i jí samotné. Pokud mluvíme o Briony, je třeba se zmínit o mimořádném výkonu mladičké Saoirse Ronan, která má mnohem těžší roli, než by se na dětského herce slušelo – právě skrze ní se totiž poprvé seznamujeme s postavou, která ve skutečnosti v tomto příběhu hraje prim.
Za hodně dlouhou dobu se mi u nového filmu také nestalo, že by mi v hlavě utkvěla nějaká scéna, kterou bych mohl s čistým svědomím do budoucna prohlásit za klasickou. Téměř snová pasáž s vyčerpanými anglickými vojáky na pláži nejenže navzdory své relativní náročnosti byla natočena v jednom jediném záběru, ale znamená pro mne i Wrightovou okamžitou vstupenku do nejvyšší režisérské ligy. Už jen vymáčknout z jedné scény tolik emocí, a přitom to podat bez jakéhokoli kýče a patosu, to se dnes podaří málokomu. Svůj velký podíl na tom má samozřejmě i skladatel Dario Marianelli, který vytvořil hudbu již pro Pýchu a předsudek.
Pokání je sečteno a podtrženo film, který prostě musíte vidět v kině stůj co stůj. Není to filmařsky ani vypravěčsky objevné dílo, které by se tučným písmem nesmazatelně zapsalo do historie kinematografie, jak můžete (při trošce nadsázky) odvodit z téměř všech dostupných referencí. Není ani bezchybné, je pouze a jen působivě a velice citlivě natočeno. Joe Wright má před sebou velkou kariéru a nám divákům se tak blýská na lepší zítřky. Další slova už by byla navíc. Nový rok nám zkrátka začal pěkně.
Pokud bych měl nějak pojmenovat styl, jehož jednotné atributy lze minimálně v posledních filmech Joea Wrighta vypozorovat, zvolil bych nejspíše poetismus. Poetismus nikoli literární, ale obrazový. Z toho se odvíjí i tempo filmu – pomalé kamerové jízdy, exponující dokonale aranžované a nasvícené interiéry a exteriéry, umírněný střih...není to nuda, je to pastva pro oči. Nicméně důkaz toho, že Joe Wright obstojí i jako režisér, spočívá ve zjištění, že v této formě umí až strhujícím způsobem vyprávět.
Zápletka je prostá. Dvěma mladým lidem není dopřána láska, rozdělí je pouhá souhra okolností a válka. Titul filmu se zase vztahuje k osobě třetí, která je s jejich osudy doživotně spojena. Pokání je pro mne vlastně tím, čím jsem doufal, že budou Příliš dlouhé zásnuby. V očekávání emocionálně vypjatého romantického dramatu mne nakonec větší část filmu mátlo lehce nepřehledné detektivní pátrání po pohřešovaném milenci, přičemž jsme se samotným postavám vlastně neměli ani možnost více přiblížit. To o Wrightově filmu neplatí. Narozdíl od Jeuneta začíná velice, velice pomalu, podobně, jako v předchozí Pýše a předsudku. Citlivě načrtává a následně prokresluje ústřední trio, přičemž černobílými nezůstane ani několik vedlejších postav. Keira Knightley v roli zbohatlickým životem lehce znuděné Cecillie rozhodně zaujme, těžko však říct, zda-li je stejně tak přirozeně přitažlivá, jako ve Wrightově minulém filmu. Ačkoli to sama nedává příliš najevo, soudě dle její aktuální postavy jsem nabyl dojmu, že může každou chvíli umřít hlady.
Z hlediska hereckého obsazení je ovšem důležitější vzájemná chemie – a ta, troufám si říci, zde opět skvěle funguje. Zejména mezi ústřední dvojicí Knightley – McAvoy, kterou takříkajíc "decentně" doplňuje cíleně upozaděná Romola Garai v roli Briony, dívky, která již odmala rozhodně netrpěla nedostatkem fantazie a způsobila tak nedorozumění, které se stalo osudným nejen ústřednímu zamilovanému páru, ale změnilo to a patřičně ovlivnilo celý další život i jí samotné. Pokud mluvíme o Briony, je třeba se zmínit o mimořádném výkonu mladičké Saoirse Ronan, která má mnohem těžší roli, než by se na dětského herce slušelo – právě skrze ní se totiž poprvé seznamujeme s postavou, která ve skutečnosti v tomto příběhu hraje prim.
Za hodně dlouhou dobu se mi u nového filmu také nestalo, že by mi v hlavě utkvěla nějaká scéna, kterou bych mohl s čistým svědomím do budoucna prohlásit za klasickou. Téměř snová pasáž s vyčerpanými anglickými vojáky na pláži nejenže navzdory své relativní náročnosti byla natočena v jednom jediném záběru, ale znamená pro mne i Wrightovou okamžitou vstupenku do nejvyšší režisérské ligy. Už jen vymáčknout z jedné scény tolik emocí, a přitom to podat bez jakéhokoli kýče a patosu, to se dnes podaří málokomu. Svůj velký podíl na tom má samozřejmě i skladatel Dario Marianelli, který vytvořil hudbu již pro Pýchu a předsudek.
Pokání je sečteno a podtrženo film, který prostě musíte vidět v kině stůj co stůj. Není to filmařsky ani vypravěčsky objevné dílo, které by se tučným písmem nesmazatelně zapsalo do historie kinematografie, jak můžete (při trošce nadsázky) odvodit z téměř všech dostupných referencí. Není ani bezchybné, je pouze a jen působivě a velice citlivě natočeno. Joe Wright má před sebou velkou kariéru a nám divákům se tak blýská na lepší zítřky. Další slova už by byla navíc. Nový rok nám zkrátka začal pěkně.
Datum: 3.2.2008 17:59 | FILM: 
Autor: Jan Vejnar