Především se vrátil na začátek, do doby, kdy byl James Tiberius Kirk teprve ješitný puberťák, honící se raději za každou sukní, než za nepřáteli Federace, a kdy o kariéře admirála Hvězdné flotily nesnil ani v těch nejdivočejších snech. Ale časy se mění. A někdy dost razantně. Kvůli naštvanému Romulanovi s potetovanou tváří Erica Bany se z budoucnosti přiřítila obří vesmírná loď vybavená galaktickým vrtákem, s jehož pomocí hodlá zlořád Nero ničit jednu planetu Federace za druhou a pomstít se tak za zničení vlastní planety, za nějž je podle něj zodpovědná jedna jediná osoba – velvyslanec Spock. Problém je v tom, že tomu je v současnosti jen něco málo přes dvacet a se svým budoucím přítelem Kirkem vychází zhruba stejně jako kočka se psem. Nemají se rádi. Ani trochu. A současná posádka Enterprise má k té opředené slávou také hodně daleko. Pod Abramsovým dohledem ale ne na dlouho.
Abrams filmovou realitou prakticky odráží současný stav Star Treku, který nemá daleko ke klinické smrti. Avšak nad tou vítězí prakticky záhy. Už úvodní akční scéna, která svou retro atmosférou nemusí sednout každému jak svým vzezřením, tak hlavně kadencí nejrůznější slovních spojení (z nichž warpový pohon je jen začátek) vypadá naprosto úžasně a maže s každou přibývající vteřinou všechny neduhy předchozích filmových verzí. Zapomeňte na televizní kulisy, teplákové kostýmy a triky stárnoucí již v době, kdy byly vyrobeny. Star Trek vypadá lépe než všechny díly nové trilogie Star Wars dohromady a v epičnosti a dynamice jim v jistých směrech ukazuje hodně vysoko zdvižený prostředníček. Kluci z ILM holt na pána domu nehledí a dělají všechno proto, aby to na Oscarech letos vyšlo. A já bych se hodně divil, kdyby ne. Trikovými orgiemi ale všechno teprve začíná. Abrams totiž tlačí na pilu od samého začátku a láduje do filmu emoce ve stejných dávkách, jako vizuálně ohromující kompozice. A to v počtu větším než velkém.
Již během prvotních 10 minut ze sebe Star Trek setřese všechny posměšky, které se na jeho hlavu snášejí od začátku natáčení, a snad poprvé ve své historii jede ve vysokých otáčkách, které pomalu směřují k maximálnímu výkonu. Abrams nikdy nespadne k lacinému pozlátku, zdatně se vyhýbá klišé i patosu, ale přitom zůstává věrný trekovské mytologii a nesnaží se ji zbytečně znásilňovat. Někde tam uvnitř je pořád cítit, že jde stále o Star Trek, jen ve formě, která je mnohem více user-friendly než ty předchozí a která musí vyhovovat snad naprosto všem. Scénář zdatně manévruje na hranici koniny a inteligentní sci-fi řežby a ač má malinko podtaktovaného záporáka, nedá se to považovat za výrazný zápor. Ba naopak. Nový Star Trek je více než kdy dřív o posádce a jejím stmelení v soudržný tým. O tom, co znamená přátelství a jaká úskalí je třeba překonat, abyste ho dosáhli. Abramsovi v tomhle směru nahrávají povahy obou nejvýraznějších postav.
Kirk je se svým rebelstvím rozhodně tím prvoplánově sympatičtějším. Má hlášky na jazyku, nebojí se poprat a rád by dostal do postele každou, co mu projde v zorném poli. Spock je mu ale zdatným konkurentem. V Abramsově verzi nejenže randí s fešnou Uhurou, ale konečně dává na odiv i emoce, jež několikrát překročí pevnou tvář logického uvažování. Jinak si ale zachovává chladnou mysl a vše by si nejraději třikrát přepočítal, než aby udělal krok do neznáma. Dokonale sestavená šachovnice pro kohoutí zápasy, které Abrams postupně přetavuje v silné pouto založené na vzájemném respektu, u něhož musí být naměkko snad každý od „trekkies“ až po dvanáctiletého klučinu, co se jde podívat na film s vesmírnými loděmi a chlapíkem se sestřihem podle hrnce.
Při ohlédnutí za Kirkem a Spockem se snad sluší zmínit i provařenou historku o tom, že Chris Pine, hrající Kirka, dostal roli jen proto, že se zná z posilovny se Zachary Quintem, jenž ze sebe během filmu úspěšně stírá sylarovskou auru a vyskakuje ze škatulky seriálových Heroes.
Nevím, jestli to byl skutečný důvod castingu, nebo se Pine Abramsovi prostě líbil na kamerových zkouškách, ale nezbytná chemie mezi těmi pulzuje od prvního setkání a hodně pomáhá scénám, kdy si to oba dva vyříkávají takříkajíc „tváří v tvář“. Jako diváci skutečně věříte, že se mezi těma dvěma něco rodí a Abrams k tomu přidává takovou spršku osudovosti, že byste mu baštili i to, kdyby se na scéně objevil Darth Vader a svým astmatickým projevem začal mluvit o otcovství i mimo svou mateřskou ságu. Až tak dokáže Abrams strhnout.
Na koukání na hodinky můžete předem zapomenout. Abramsův Star Trek míří k závěrečným titulkům rychlostí přesahující warpový pohon a nezastaví se prakticky před ničím. Pomrknutí na fanoušky se dají najít na každém kroku a nemusíte kvůli nim nakoukávat kompletní sezóny čtyřicet let starého seriálu, ani se brodit předchozími filmy s Kirkem a spol. Abrams točí pro všechny bez rozdílu věku, a to, že si film užijí nejvíc ti nejvěrnější „trekkies“, v tomto případě rozhodně neplatí. Ano, u některých scén budou jistě rojit víc slz dojetí, než teenageři o dvě sedačky vedle, ale bavit… bavit se budou minimálně úplně stejně. Star Trek se s Abramsem na palubě totiž nestal jen dalším přírůstkem do velkého kolosu, ale také regulérním prvoligovým blockbusterem, na nějž můžete jít s kýblem popcornu, a přesto si budete vrnět blahem. A ne, vážně to není Star Trek, jak ho zná váš táta. Tohle je Star Trek, jak ho budete znát vy.
P.S.: Giacchinův soundtrack je famózní.
P.P.S.: Omluva Jiperovi, že jsem tomu nevěřil.
