Je fascinující sledovat, s jakou lehkostí Cameron i po letech s filmovým materiálem pracuje. Na rozdíl od pánů Jacksona a Singera, kteří také dostali možnost plnit si dětské sny, se Cameron chová v každé vteřině stopáže dospěle. Ano, hraje si s formou, mazlí se s vizuálem, ale nikdy nesklouzne do pouhopouhého vizuálního fetiše, který by byl sice vjemově bohatý, ale jinak nebývale mrtvolný. Z plátna je za všech okolností cítit uvědomění a důraz na logiku. Nikoliv rozjaření z nové technologie, jíž je třeba urychleně znásilnit a předhodit jí v podobě, jakou si publikum na základě nejapných technologických pokusů žádá. Cameron odmítá stádovidost, odmítá se zařadit do davu těch, kteří nabízejí sterilní řemeslo bez vlastní osobitosti, jež filmům (obzvlášť tem Cameronovým) dodává nezpochybnitelné kouzlo a jedinečnost.
V Avatarovi lze najít vše, čím se Cameron vyznačoval v minulosti. Tj. silný důraz na logiku, old-schoolovou akci, silné ženské postavy a rovněž dokonalé dávkování tempa, které nikdy nesklouzne do monotónnosti, nýbrž je velice rytmické a systematické. Jako by měl Cameron po ruce futuristickou kalkulačku a ta mu vypočítala, kdy zasadit akční scény, vysvětlovačky, montáže, emocionální vrcholy. Vše je vystavěné jako dům s pevnými základy, na nichž si dal zedník doopravdy záležet, a proto se mu výsledná stavba nemůže zbořit ani za použití levnějšího stavebního materiálu, který plní funkci, ale nenabízí žádné další výhody. Avatar nepopírá tvůrčí fascinaci klasickým velkofilmovým schématem, v němž hrdina nachází životní cestu společně s životní láskou na pozadí tragických událostí, jež mění tok fiktivních dějin. Naopak se se svou nákloností k podobným příběhům chlubí, dává ji na odiv a piluje ji až do krystalicky čisté podoby, jíž téměř dosáhly Lucasovy původní Hvězdné války, Mannův Poslední mohykán a Costnerův Tanec s vlky.
Všechny čtyři snímky pracují se stejným jádrem, nicméně pouze Cameron tlačí na bezchybnost s umanutostí, která je důkazem maximální tvůrčí touhy stvořit něco nepopsatelně virtuózního. Bezchybný klenot hodný místa v síni slávy pro filmy, které zub času nemůže nalomit, jelikož jsou jejich zpracování a myšlenky jednoduše nadčasové. Cameronovi se již nyní přezdívá „ekoterorista“, jelikož ve svém blockbusteru za víc jak 200 milionů zjevně protlačuje zelenou myšlenku o souznění s přírodou, nadržuje slabším, kteří ctí základní hodnoty, a předestírá, že pouze ten, kdo dokáže žít s okolím v dokonalé symbióze, si zaslouží své místo na Pandoře, která má odrážet dosud nedotčený Eden, jehož ekosystém je fascinující ve všech svých vrstvách. Avšak nebyly podobné myšlenky vloženy i do ostatních snímků, v nichž se střetávaly dvě naprosto rozdílné kultury? A neukázala sama historie, že silní skutečně ničí slabší pod záštitou hesla „přežijí ti silnější?“ Cameron jen dělá silnějšími domorodce, jejichž vztah k rodné hroudě se nakonec ukazuje jako rozhodující faktor ve válce o vlastní osobitost. A na tom není absolutně nic zvláštního, hloupého, a už vůbec ne směšného.
Skutečná revoluce Avatara se však skrývá v samotném základu filmového vyprávění – v životnosti. Ekosystém digitální džungle navržené Cameronem a trikovými fachmany z WETY je skutečně pocítitelný. Každé stéblo trávy, květ imaginací nesvázané rostliny či živočich jako by doopravdy existovali. Cameron zhmotňuje vlastní představy jako by se nechumelilo. Jako by to byl právě on byl „matka příroda“, která luskne prstem a kus písku promění v něco fantastického. Divák má chuť si na vše sáhnout, okusit trochu té nepoznané fantazie, za níž se skrývá dlouholetá dřina a triková magie. Samotným vrcholem jsou samozřejmě samotní Na`vi, jedinečné několikametrové modré bytosti jezdící na koních, brázdící oblohu na takřka prehistoricky působících dracích, z nichž je cítit životní energie, osobní šarm a především duše, jíž tolik postrádají všechny pokusy Roberta Zemeckise.
Cameronův Avatar během prvních 20 minut vypadá jako nezáměrný výsměch všemu, co Zemeckis doposud vytvořil. Vize světa Pandory je „konkurenční“ Vánoční koledě vzdálená jako velikost Titanicu s bárkami brázdícími Vltavu. Ten rozdíl je natolik patrný, že být tvůrce Návratů do budoucnosti, šel bych rovnou přehodit oprátku o nejbližší trám. Cameron zkrátka a dobře konkurenci v současnosti nemá. Obzvlášť ne, jakmile začne tlačit na emocionální pilu a dolovat z neexistujících bytostí láskyplné pohledy, dojetí, vztahové pnutí, touhu, bolest… cokoliv si vzpomenete. Dokonce i na ten mimozemský sex víceméně dojde. A má stejný účinek, jako když se na zapařeném skle automobilu objevila zpocená ruka Kate Winslet.
Nepřekonatelným trumfem se v Cameronových rukou stalo dosud pouze pro efekt používané 3D. Cameron kašle na létající šroubováky a pneumatiky, nenechává kameru prolétávat virtuálními dálavami apod. Naopak technologický krok kupředu využívá téměř nenápadně jako prostředek k většímu ponoření do vytvářeného světa, jenž získává pomocí 3D efektu mnohem větší hloubku, což divácké smysly láká k odtrhnutí od šedé reality všedních dní a výletu na vzdálenou planetu plnou dobrodružství. Ve spojení s příběhem se navíc zdá, jako by byl samotný efekt synchronizovaný s vývojem Worthingtonovy postavy, která se mění z cynického, ne úplně blbého zeleného mozku (tj. je od Pandory odtržená) na regulérního člena na`vijského klanu, jenž se naplno sžívá se svým okolím a je ochotný ho bránit za cenu vlastního života v dost možná nejepičtější bitce, jakou filmové plátno poznalo od Návratu Jediho.
A přitom jde jen o takovou malou potyčku, v níž se dva tisíce domorodců střetnou s pár helikoptérami a jedním raketoplánem. Cameron je mistr velikosti, perfektně rozvrstvuje scénu, a i když se akce odehrává hned na několika místech, vždy přesně víte co se děje, kdo s kým bojuje, a proč. Samozřejmě i tady Cameron využívá předvídatelnosti plynoucí z ověřených žánrových klišé a jen dotahuje pomyslné šroubky k maximálnímu užitku. Výsledkem je nejen kulervoucí audiovizuál, nýbrž i emocemi naládovaná závěrečná katarze, jíž nedokáže zmrzačit ani sebehorší dabing, který možná paradoxně pracuje pro diváka, jelikož zabraňuje nekontrolovanému povolení všech tělesných svěračů. Ten český se ale oproti předpokladům (a zkušenostem z šestého Pottera či Spider-Manů) povedl. Byť Martin Písařík není (a ani nemůže být) Sam Worthington. Několikanásobná návštěva kina nikdy nebyla větší povinností.
P.S.: Koupě poživatin se v tomhle případě nevyplatí. Avatar je natolik pohlcující (ve 3D), že na nějaký popcorn brzy zapomenete.
