Wall-E je krásným příkladem divácké rozpolcenosti. První skupina je ochotna přijmout ekologický motiv filmu, druhá skupina ohrnuje nad rádoby důležitým tématem nos. Příběh malého robůtka, zmenšené verze Johnnyho Pětky z Číslo pět žije, v traileru dokázal upoutat. Pixar našel nestaromódního hrdinu, který zacpává díru na animovaném trhu a posouvá ho zase o kus dál. Scénáristicky se ale Pixar nemohl rozhodnout. Ekologické poselství vytvářející hlavní dějovou linii filmu láduje Pixar divákovi do hlavy každou vteřinou, ale zároveň se pokouší odlehčit situaci roztomilými situacemi malých robůtků, kdyby někomu hra na ekology neseděla. Komu nesedne ani jedno se zarazí a pošle Walleho do hvězdičkových pekel na nejbližším možném webu. Chápu je. Wall-E je místy přeslazenou ekologickou manipulací zabývající se hranicemi lidskosti. Hm. Já osobně si kávu sladím hodně, a rád.
Wall-E, pokud se naladíte na jeho vlnu a nebudete bručoun dívající se rutinně s názorem, že ekologické animáky jsou fraškou, je fajn. Chvílemi je sice vážně přeslazený, ale v repertoáru komických nesmyslů (Meet Dave), akčních kick-bad-ass stříleček (nic proti nim), vyloženě špatných animáků a evropských tragikomedií je hodně přeslazený filmeček potěchou pro srdce. Naivní představy, nápady a ideje spojené s temnou vizí budoucnosti nejsou vůbec špatným námětem. Pixar se pokusil vzít opravdu vážné téma a přetvořit ho k pochopení i nejmenších diváků prostřednictvím romantického jiskření (doslova) mezi dvěma zcela odlišnými robůtky. Moralizování o rasismu (každý robot je jiné značky) nebo věkovém rozdílu (Wall-E je o 700 let starší, to jen tak nepřejdete) je sice téměř hmatatelné, ale filmu to vůbec neubírá. Po hromadě hloupých filmech je Wall-E konečně promyšleným animákem, který není samoúčelná sranda od začátku do konce. Můžeme argumentovat, že otázku ekologie zapojili scénáristé pouze kvůli trendům moderní doby „My pomáháme vybudovat lepší svět, kde nejíte delfíny, tak pojďte sakra do kina.“, ale pokud se nad poselství povznesete, Wall-E je skvělou záležitostí.
Skvělá záležitost ale bohužel netrvá dlouho. První polovina uběhne jako voda. Osamělost Wall-eho na světě je vykreslena téměř jako Will Smith v Já, legenda. S dostatečnou kapkou vážnosti za doprovodu hitů ze šedesátek působí Wall-E skoro depresivně. Od chvíle, kdy Wall-E opustí Zemi se řítí film do pekel až do samotného závěru. Jemný humor je ale stále funkční a úsměvný. Přeslazený scénář není samoúčelný a kupodivu se podařilo vytvořit postavy, jejichž účel není zbytečný. Nemá-li robot v příběhu účel, do vesmíru s ním. Konstrukce scénáře není vůbec nešťastná a nestojí na zápletce „dostat se z místa A do místa B, abychom u titulků zazpívali stupidní song pěkně všichni pospolu.“ Část, kdy se ve Wallem nemluví předhání mílovými kroky tu ukecanou. Ukazuje se na ní rozsah emocí, jaké se dají díky animaci zachytit. Dokonce i cosi jako (ani se mi to nechce psát) robotí zamilovanost.
Tu má Pixar, jako vždy, skvělou. Perfektně vytvořené exteriéry apokalyptické Země by mohli závodit s thrillery a akčními nářezy první kategorie. Naproti tomu epických záběrů prvotřídního sci-fi se dočkala i vesmírná loď. Wall-E představuje současný vrchol animace a já stále nedokážu pochopit, proč se Zemeckisovi nedaří vytvořit ani Wall-Emu podobný výsledek. Malý Johnny Pětka je téměř hmatatelný a pokud přistoupíte na stále omílanou přeslazenost, zamilujete si ho jako já. Wall-E válí a my můžeme být rádi, že se distributor nerozhodl pro VOL-E (věřte, že Klonové války byly navrhovány coby Klonované války;).
