Čtvrtý Indy je - stejně jako jeho předchůdci - odlišným druhem zábavy. První díl stál někde na pomezí stylové filmařiny a béčkového dobrodružného filmu, dvojka vsadila vše na brakovitost á la laciné horory a třetí díl přinesl poctivý kus vyzrálého filmového umění. Možná právě proto má spousta lidí Poslední křížovou výpravu nejraději. Najdete v ní totiž minimální počet scén ctících podřadné žánry, většina postav nejsou úmyslné karikatury a vtipy jsou do jednoho koncipované tak, aby potěšily všechny od laiků po celuloidové intelektuály. Najdete v ní zkrátka vše, co od podobného snímku očekáváte. Království křišťálové lebky přichází s dalším pojetím v indianajonesovském vesmíru a tentokrát nejde jen o malý krůček směrem doleva či doprava, ale přímo o pořádný skok napříč časem. Druhá světová je za námi, aktuálně panuje Studená válka mezi Američany a Sověty a sám hlavní hrdina pracuje příležitostně pro CIA jako dvojitý agent, jemuž nedělá problém tahat nechutné Rusy za nosánek. Jenže jak brzy zjišťujeme, něco se děsně zvrtlo.
Z kolony jedoucí po americké půdě vyskakuje skupinka ozbrojenců, vojáci ctící vlajku s hvězdami a pruhy padají na zem, a po nějakém čase „vystupuje“ z kufru jednoho z vozidel i sám chrabrý borec s bičem za pasem. Ještě netuší, co bude v dalších 120 minutách hledat, nemá páru o tom, kam ho cesty páně zavedou, jen ví, že musí rychle zahláškovat, jináč si z jeho zestárlé vizáže začneme brzy dělat srandu. Scenárista David Koepp měl na začátku zajímavě nakročeno jiným směrem a přiznávám se, že mě úvod hodně namlsal. Myšlenkové podhoubí totiž film obsahoval, ať už šlo o bryskní akční honičku napříč legendárním skladištěm s největšími tajnostmi nalezenými vně i mimo půdu USA, poselství v podobě nebezpečí plynoucího z jaderných zbraní či náznaky sci-fi prvků, jichž se měla poslední Indyho instance držet zuby nehty. Že se pojede podle jiných pravidel naznačuje již Jonesův výstup se střelným prachem, jenž jakoby do snímku o fakty podloženém hledání pokladů vůbec neseděl. V tuto chvíli se poprvé začnou třídit zrna od plev. Jedni se začnou tvářit zmateně, druzí naopak spokojeně. Spielberg se holt vydal předem avizovanou cestou, kde se na logiku zase tolik nehraje, ale přitom chtěl zachovat tradiční jonesovský feeling.
Obávám se však, že právě v tomhle ohledu se snímku zadrhává motorek. Ono kombinovat mytologické prvky s adventurními není zase tak těžké. Přece jen smířit se s nálezem Svatého grálu, Archy úmluvy nebo kameny Sankary je pro diváka mnohem jednodušší, jelikož jde o předměty, jež mají potřebný základ v knihách, historii či lidské paměti. Můžeme sice zpochybňovat jejich až božskou moc atd., ale i tak uznáváme, že je jejich existence opředena aurou podivností, kterým stále nerozumíme. S přechodem ke sci-fi však přicházíme na úplně jiné území, kde záleží především na lidské představivosti, jež má své meze. Můžeme si dokola opakovat, že věříme na vynálezy od poutníků z nebes, podivné šedé mužíčky odněkud z tramtárie, ale pořád jde jen o výmysly, které jsme neviděli a možná ani nikdy nechceme vidět. Největší potíž čtvrtého Indyho nacházím ve finále, kdy se vše až příliš odhalí. Dokud snímek pracuje s náznaky a nesnaží se přímo říkat „je to takhle a takhle“, dá se s patřičně volnou myslí sledovat bez záchvěvů nesouhlasu či nudy. Obzvlášť je-li brilantně natočený. Avšak jakmile dojde na zvrat, v němž musí přijít šokující odhalení a my konečně zjistíme, k čemu slouží ony křišťálové lebky, dostávají mozkové závity některých z nás silné rány do slabin. Jedni přepálenost finiše, jenž místy hraničí s fraškoidní fantasmagorií, bez problémů překousnou jako nutný posun v sérii, jiní budou drnkat zuby, jelikož už to holt není ten starý známý Indy, který hledal starodávné poklady.
Asi nejsem tolik nad věcí, jak jsem si myslel, ale já se zkrátka s koncem filmu ani po několika hodinách nesmířil (uvidíme, co druhé zhlédnutí). Zbytek filmu je ale i přes jistá zaváhání a především scenáristicky nedomrlé zacházení s postavami příjemným zážitkem, u něhož budou fanoušci muže v klobouku vrnět blahem. Steven Spielberg je totiž stále jedním z nejlepších režisérů současnosti a jeho už docela pokročilý věk mu rozhodně nesvazuje ani ruce, ani nohy. Z Indyho patálií s křišťálovou lebkou stále sálá radost z filmařiny a hmatatelná „ejtýs“ aura, kterou jsme na cestách Henryho Jonese Jr. měli v minulosti tak rádi. Spousty jednotlivých záběrů odkazují na své předchůdce (a to nejen na předchozí tři filmy, ale i na původní inspirační zdroje) stejně jako hlášky, postavy, které se dlouhá léta neviděly, si padají do náručí a divák si prostě uvědomuje, že se v jistém směru daří navázat na původní (nepřekonatelnou) trilogii. A když už začne člověku neustálá snaha tvůrců být co nejvěrnější starším „vzorům“ protivná, vytasí se duo Spielberg-Lucas s novinkami, jež šikovně kombinují staré a nové technologie.
Samotné putování postaršího Jonese se svým novým side-kickem Muttem Williamsem se zajisté drží tradičních linií a digitální kouzla byste v něm nenašli ani s použitím té nejdražší lupy. Návrat ke staromilskému způsobu natáčení těší především proto, že už se dnes takové věci příliš nevidí. Když poté dojde i na old-school honičku na motorce (Shia LaBouef má mimochodem geniální nástup na scénu) a posléze na digi-stunt naháněčku mezi liánami v amazonském pralese, není důvod nemít radost z poctivé, leč trochu usedlé popcornové zábavy. Spousta akčních sekvencí, kterých je ve filmu opravdu hodně, už je sice hodně over-the-top, ale s tím si zahrávaly už předchozí části. Nebo jste snad věřili, že můžete přežít pád z letedla na gumovém člunu, jenž po dopadu ještě zatraceně efektně sjíždí zasněžené pohoří? Kdepak, tyto šílenosti k Jonesovi sedí, musí být však patřičně oglosovány. A to místy Království křišťálových lebek nevychází. Hlášek by mohlo být víc, měly by být údernější a především zapamatováníhodnější. Jestli čekáte na další „No time for love, Dr Jones“ anebo „It is not about age, honey. It is about mile-age“, budete lehce zklamání.
Indiana Jones a Království křišťálové lebky totiž občas vážně působí jako mišmaš všech tří dílů dohromady s přidanou hodnotou. Vtipy se opakují, přes dvacet let staré romance se zauzlují a nic výjimečně nového nepřichází. Koeppovy historicky věrné idey postupně vyklízejí pozice a po polovině snímku mizí za humny, aby uvolnily cestu již zmíněnému science-fiction šaškování, v němž hlavní roli přebírají spíše digitální efekty od šikulů z ILM než aby se do nich scenárista s přibývajícím časem obouval víc a víc. Přál bych si víc scén s podezíravou FBI či pomáďáky a geeky. Jenže tyhle scény po jednom použití nesmyslně mizí do koše, podobně jako převážná část postav, jejichž osudy a charaktery jsou opravdu hodně plytce sepsané. Postava Raye Winstona je de facto zbytečná, Cate Blanchett není jako Irina Spalko dostatečně nebezpečná a chudák Karen Allen se také nedočkala výraznějších chvil, kdy by to mezi ní a Jonesem zajiskřilo tak jako v Dobyvatelích. Dá se říct, že celý film táhnou na svých bedrech již trochu sešlý, ale stále vitální Ford (Indy má ve čtyřce snad víc akčních scén než ve všech dílech dohromady) a mladý rebel bez příčiny Shia Labeouf.
Spielberg rozhodně nenatočil špatný film, jen ne tak dobrý, jak se všeobecně očekávalo po 19 letech čekání. Popravdě mi trochu nedochází, proč se okolo scénáře ke čtvrtému filmu dělaly takové cavyky, když se nakonec všech sedm verzí (nebo kolik jich bylo) smrsklo v jednom tučném štosu papíru, jenž je ve světle ostatních částí série jednoznačně nejslabším kouskem, který musí zachraňovat až režijní um jednoho filmového velikána a charisma dvou zbrojnošů, z nich jeden vyznává bič a druhý raději nůž. Indiana Jones a Království křišťálové lebky nenavázal na své bratříčky zrovna čistě a suverénně, ale pořád se jedná o pěknou zábavu na sobotní večer. Jen ne tak nadčasovou jako v případě předchozích snímků. Na tenhle se dle mého za pár let s klidným srdcem zapomene. Quadrilogie? Nikoliv. 3+1. Nic víc, nic míň.
