Že to zní ve světle věru pozitivního hodnocení divně? Nedivím se. Ale skutečnost je taková, že ne každý bude se čtvrtým zářezem na endoskeletové kostře kamarád. Důvody jsou nasnadě. Filmový fanoušek má ve zvyku zbožšťovat své oblíbené filmy, a když se někdo pokusí jít na věc trochu jinak, anebo přímo překopává jasně danou mytologii, musí zákonitě narazit. Tihle nadšenci ovšem nechápou jednu podstatnou věc – a to, že nic není dokonalé a s největší pravděpodobností ani jejich „dokonalý film“. Od druhého Terminátora, jenž do jisté míry definoval blockbusterovou zábavu, přinesl revoluční trikové aranžmá ve spojení s hutnou atmosférou a akčním chuťovým ocasem, uplynulo již osmnáct let, od prvního, značně hororového, dílu pak dvacet pět. Dnes jsou to klasiky, kolem nichž se vytvořila bublina inteligentního sci-fi. Problém je však v tom, že Terminátor nikdy nebyl o scenáristické vysoustruženosti (se vší úctou ke Cameronovi) a už vůbec ne o inteligenci. Ty filmy vždy stavěly na atmosféře, myšlence a našlapaném ději, kteréžto články zdatně maskovaly, že tenhle kinematografický stroj neměl nikdy úplně dotažené konstrukční plány. Kdo si tohle uvědomuje, má veliké štěstí, kdo ne, zbytečně před sebou uzavírá cestu plnou zábavy.
Terminator Salvation je totiž v první řadě letní popcorn. Zábava pro masy, která má pobavit, vydělat ohromnou spoustu peněz a připravit půdu pro plánovanou trilogii. Nikoliv uspokojovat arnoldoidní geeky, kteří se snaží vymýšlet stroje času a na stole oprašují busty legendárního modelu T-800. Což je na snímku samozřejmě vidět. McG nicméně splnil vesměs vše, co slíbil. V jeho podání není Terminátor odlehčenou legráckou, v níž si hrdinové nasazují růžové hvězdičkové brýle a hláškují pokaždé, když vystřelí z brokovnice. V jeho podání jde o skutečně vážný válečný film, v němž se všichni a všechno bere vážně, lidé se schovávají pod zemí, aby je neulovily obrovské lodě doprovázené úchvatnými, leč děsivými Harvestery a ti nejschopnější zástupci lidského druhu se snaží dostat revoltují Skynet na lopatky.
Mezi ně patří John Connor. Podle proroctví vůdce lidského odporu a hlavní důvod toho, proč Skynet skončí jednoho dne v troskách, na nichž se zrodí nová společnost tvorů s v hrudním koši bijícím srdcem. V tuhle chvíli je z něj teprve velitel malého regimentu vojáků, kteří s každým dalším dnem zjišťují, že na krátko ostříhaný charismatický chlapík se silným sklonem k proslovům a poslouchání pásek nahraných vlastní matkou, není úplný blázen, ale vyvolený hledající cestu k naplnění osudu. Tu mu má pomoci najít Marcus Wright, člověk, o kterém se vlastně vůbec nic neví a jehož poslední myšlenky pamatují společnost ještě před výbuchem jaderných hlavic. Co je zač, kde se tu vzal a hlavně proč, to musí Connor i Marcus zjistit. A pokud možno dřív, než bude pozdě. Skynet totiž chystá velké vyhlazování a první várka nezničitelných zabijáků s tváří kalifornského guvernéra je již téměř na cestě.
McGho vize doopravdy není pohádkou pro nejmenší (PG-13 vytěženo až na kost). Již úvodní scéna s infiltrací do jednoho z výzkumných středisek Skynetu ukazuje nevlídnou budoucnost v tom nejjasnějším světle a asi málokdo by se chtěl octnout na místě filmových hrdinů. Obzvláště pak ve chvíli, kdy si musí dát sám Connor dostaveníčko se starší likvidační jednotkou T-600, nepříliš inteligentním, ale asi tak tunu vážícím strojem na smrt, který je nasazován nejen do boje, ale i jako „policejní jednotka“ strážící pořádek ve větších městech. Terminator Salvation nabízí opravdu působivou představu konce světa a jestli se musí McGmu něco uznat, je to jeho skvělé vykreslení katastroficky vyhlížející planety. Na tomhle místě byste zkrátka žít nechtěli, obzvlášť když byste nemohli vyjít ven ani na procházku a k večeři baštili při troše štěstí dva dny starého kojota. Jako Kyle Reese, jehož se Connor snaží za každou cenu najít, aby ho mohl o pár let později poslat zpět časem zachránit jednu dělohu.
S příběhem už je to horší. Dvojice scenáristů, stojící mimo jiné za třetím Terminátorem a taky Catwoman, si nevybrala při psaní scénáře úplně nejlepší formu, což se odráží na poněkud plytkém ději (musíme jít támhle, abychom zjistili pravdu atd.) a hlavně na dialozích, které jsou mnohdy jalovější, než by bylo záhodno. Nicméně se najde i pár zajímavých myšlenek, které z filmu nedělají jen sled nic neříkajících vět a rádoby osudových momentů. Scénář poměrně slibně podsouvá otázku, čím se lidé liší od strojů, jak ničivý Soudný den a jeho ozvěny působí na lidskou psychiku a hlavně, jak se člověk vyrovnává s břemenem, které nikdo jiný nést nemůže. Právě kvůli téhle myšlence nemůže být postava jako John Connor nezajímavá, ani když je v případě Terminator Salvation evidentně přepisovaná a v původní verzi neměla mít zase tolik prostoru.
John Connor roku 2018 do jisté míry připomíná svou matku Sarah Connor. Je do sebe uzavřeným hrdinou, který ví o svém poslání a definitivně ho přijal, ale také se příliš uzavřel do sebe a bere svůj cíl dobít baštu strojů jako jedinou možnost, kudy se jeho životní cesta musí vydat. Connor se stal nanejvýš dvojrozměrnou postavou, v jejíž hlavě se hemží prakticky pouze dvě myšlenky – nenávidím stroje a musím ochránit lidi. Jde tedy o razantní proměnu z upejpavého a bojácného hošíka ze Vzpoury strojů, jenž až v závěru přistoupil na fakt, že se osudu utéct nedá. Connor budoucnosti je mnohem více vyzrálým obrazem teenagera z Cameronovy dvojky a Christian Bale mu i přes svoji odměřenost a jistou „terminátorovost“ propůjčuje charisma i emoce. A stačí mu na to prakticky pár hovorů přes vysílačku, jedna slavná hláška a především finálový souboj, který i přes scenáristickou nemohoucnost vylučuje dostatečné napětí.
McGho režie totiž po většinu času neselhává. Ano, je to víceméně povrchní klipařina, jejíž největší devizou jsou líbivé obrázky, ale tvůrce Charlieho andílků očividně chtěl všem svým odpůrcům dokázat, že má na to, aby natočil seriózní film s podobnou osudovostí, jakou nabídl James Cameron. Samozřejmě že v tomhle ohledu prohrál, ale se vztyčenou hlavou a fanouškovským plusem za to, že se nebál uhnout do odlehčených kolejí jako Jonathan Mostow, který sice nabídl solidní akční biják, ale původnímu odkazu se vzdálil na víc než pár mil. Pod McGho vedením je Terminátor za všech okolností kompaktním filmem, který nepostrádá tempo, atmosféru a nikdy nezačne nudit. Akční scény jsou promyšlené (rozhodně víc než scénář), napínavé i stylově natočené (skoro až old-schoolově), a po trikové stránce se dá filmu vytknout skutečně máloco. A co ztrácí na scenáristické nedomrlosti, to vyvažují povětšinou výborní herci v čele s famózním Samem Worthingtonem, díky němuž je Marcus Wright plnohodnotnou a nejsympatičtější postavou, Antonem Yelchinem, jenž se Michaelu Biehnovi nepodobá jen zjevem, a četné odkazy, jimž zajisté vládne výskyt jedné terminátoří tváře. Tak hurá do kina, než se Soudného dne sami dožijeme. Tu-dum-tum-tu-dum…
