| Země: | Francie / Německo / Španělsko
|
| Žánr: | Drama / Thriller
|
| Rok: | 2006 |
| Režie: | Tom Tykwer
|
| Scénář: | Andrew Birkin, Bernd Eichinger, Patrick Süskind, Tom Tykwer
|
| Kamera: | Frank Griebe
|
| Hudba: | Reinhold Heil, Johnny Klimek, Tom Tykwer
|
| Hrají: | David Calder, Richard Felix, Andrés Herrera, Dustin Hoffman, Rachel Hurd-Wood, Simon Chandler, Birgit Minichmayr, Alan Rickman, Ben Whishaw, Reg Wilson
|
CZE premiéra: 1.12.2006
Parfém: Příběh vraha
. : Info o filmu
. : Hodnocení uživatelů ( film hodnotili 2 uživatelé )
Silias   |
Jiper |
. : Recenze
O Parfému je známo, že autor knižní předlohy se poměrně dlouho zdráhal odevzdat práva na zfilmování. Bodejď by ne, jeho bestseller jakožto dílo zaměřující se hlavně na popis vůní, což je ve filmu vůbec nejobtížnější, je označován za nezfilmovatelný. Ale nezfilmovatelných děl už byla zfilmována hromada a spoustě lidem se to jistě líbilo. Parfém: Příběh vraha si navíc vzal pod taktovku Tom Tykwer (Lola běží o život), který se do něho pustil s jasnou vizí, kterou byl schopen díky svým letitým -odbornou veřejností uznávaným- zkušenostem plně zhodnotnit.
Abychom si udělali jasno, co znamená nezfilmovatelný: příběh Jean Baptise Grenuillea je jedna velká paleta vůní, kterou sice nemá možnost cítit ani čtenář, oproti filmu má ale kniha mnohých výhod neomezeného popisu; zkrátka kde film ve vyjadřování jakýchkoliv pocitů končí, tam většinou kniha začíná. Nejsem čtenář knižní předlohy, takže nemá cenu říkat, jak je to a to jiné, nemá cenu porovnávat s originálem a s odstupem si leckdy říkám, že mnohdy je skutečně lepší znát jen adaptaci, člověk se pak totiž mnohem více dívá na film, jako na dílo, než na film, jako adaptaci - divák se může mnohem více soustředit na filmové prvky, nemusí se obtěžovat s automatickým porovnáváním, filmový jazyk je mu pak mnohem bližší a nemusí se bát rozdílů standartů odlišných médií.
Parfém: Příběh vraha je ale svou podstatou takovým nadfilmem, protože se nesnaží využít obraz pouze k vyprávění, nebo dramatizaci, ale snaží se vizuální vynalézavostí atakovat na čichové buňky. Věřte tomu nebo ne, může vám to znít divně, Tykwerovi se ale podařilo velmi neobvyklým způsobem vyjádřit to, co jeho hlavní postava cítí a to nejen vnitřně, ale i co se čichových buněk týče. Pomocí sletu podmanivých, do posledního puntíku promyšlených záběrů se mu daří celý příběh obohatit o novou dimenzi. Divák se do vypravěčského stylu tak vcítí, že se pachtí po tom cítit s postavou, leckdy jsem se načapal, že jsem si snažil přičichnout k nabízenému obrazu, nebo naopak vyhledával pachy v sále. Tykwerova verze je tak dost možná mnohem působivější, než sama knižní předloha, protože film v tomto případě na diváka tlačí mnohem intenzivněji a jelikož si člověk nemusí vykládat látku po svém, ale je mu předkládána mistrně "překódovaná", tak se mu dostává mnohem ucelenějších a hlavně zkonkretizovaných pocitů.
V počátcích kinematografie (dokonce ještě před zvukem) existovala kina, kde byl divácký zážitek zatraktizován tím, že na každém místě k sezení byl zvláštní balíček aromatických vzorků, ke kterým si divák mohl v konkrétní okamžik přičichnout, aby tak znásobil zážitek ze zprostředkovaného materiálu. A zážitek se tak skutečně zintenzivní, stejně tak, jako se dnes zintenzivní v kinech IMAX. Sama myšlenka tohoto filmu přímo evokuje, aby tvůrci něco takového zkusili také, díky Tykwerovi to ale vůbec není potřeba. Jeho nádherná obrazová kompozice je tak výmluvná, že vám vůni zprostředkuje vizuálně. Hodně tomu také pomáhá vskutku skvělá kamera, která letos patří k tomu nejlepšímu, co v kinech uvidíte. Spolupráce s Frankem Griebem, se kterým Tykwer pracuje už od Loly, v Parfému kulminuje. To není znatelné jen poetickou hloubkou záběrů, ale také malebností a umem jemného zobrazení, díky kterým je pocit vůní na blízku v okamžiku sledování filmu tak aktuální.
Samotný příběh, který se (pokud podle dostupných materiálů mohu posoudit) drží striktně knihy, je místy možná trochu překombinovaný. Jean Baptiste se narodil jako nechtěné dítě, takže skončil v dětském domově. Postupně se sice dostal do otrockých prací, matička příroda ho ale obdařila nadlidsky vyspělým čichem, který mu předsuzoval budoucnost někde úplně jinde. Není divu, že Jean nakonec skončí jako parfumér. Postupem času ale začne dychtit po vůních sličných panen, které se ale uchovávají jen těžko...leda, že by zabil...
Abnormální příběh je díky nahoře pochvalovanému podání uvěřitelný a divák nemá nutkání se nad něčím zamýšlet, horší je to ale postupem času. Scénář má několik zjednodušujících mezer, jako třeba neschopnost policie vraha identifikovat, nebo naopak přemrštěných gradací, jakou je bezpochyby samo finále. V Parfému ale nejde tolik o onen příběh, jako o samotnou postavu, její pocity a její pohnutky, které ji vedou až k hříšnému zločinu. Těžko říct, jestli je to režií, nebo naturou postavy samotné, ale i přes to, jak nelidsky se Baptiste chová, se s ním velmi snadno sympatizuje. Snad díky Benu Whishawovi, který umí skvěle vystihnout postavu, jež je posedlá, svým způsobem bestie, kvůli výrazu smutného štěněte by jí ale leckdo leccos odpustil. Intenzivnost jeho pocitů na diváka z plátna sálá a ať už to přisuzujete režii, scénáři, kameře, představiteli, nebo všem dohromady (to bych doporučoval), jedno je jisté - Parfém: Příběh vraha funguje téměř bezchybně.
Ohromnou pochvalu - ačkoliv už si s tím chválením příjdu trochu trapně- si zaslouží také soundtrack. Orchestrální podkres se zprvu může zdát nenápadný, to je ale jenom ticho před bouří. Jak postupně film graduje (a veřte, že poslední půl hodina je jedna velká dramatická a emociální bomba), jeho síla se zvyšuje a ve finále graduje tak silně, že skoro zastírá podstatu samotné scény (což je rozhodně dobře, ve finálních orgiích live je sice skvěle vystižena podstata životní cesty našeho hrdiny, nebýt ale emotivní hudby, šla by většina scény do háje).
Vše už bylo řečeno a také o tom vypovídá vysoké hodnocení - Parfém je natolik silným zážitkem, že ve vás jednoduše musí zanechat nějakou stopu, vzpomínku, emociální pohnutku...nebo chuť očichávat okolí. Díky dokonalému řemeslnému souladu všech tvůrců není co dodat, není skoro co vyčítat. Jedná se o čistou filmařinu, která se do mysli diváka zapíše jako vzor pro podobná díla, odteď už budete podobné filmy srovnávat jen s Parfémem. Přičtěte si vskutku grandiózní finále a nemáme se o čem bavit. Parfém je rozhodně jeden z nejzajímavějších filmů roku, který po shlédnutí v mysli jenom zraje...a je tak dokonale namíchaný, že jeho vůně nikdy nevyčpí.
O Parfému je známo, že autor knižní předlohy se poměrně dlouho zdráhal odevzdat práva na zfilmování. Bodejď by ne, jeho bestseller jakožto dílo zaměřující se hlavně na popis vůní, což je ve filmu vůbec nejobtížnější, je označován za nezfilmovatelný. Ale nezfilmovatelných děl už byla zfilmována hromada a spoustě lidem se to jistě líbilo. Parfém: Příběh vraha si navíc vzal pod taktovku Tom Tykwer (Lola běží o život), který se do něho pustil s jasnou vizí, kterou byl schopen díky svým letitým -odbornou veřejností uznávaným- zkušenostem plně zhodnotnit.
Abychom si udělali jasno, co znamená nezfilmovatelný: příběh Jean Baptise Grenuillea je jedna velká paleta vůní, kterou sice nemá možnost cítit ani čtenář, oproti filmu má ale kniha mnohých výhod neomezeného popisu; zkrátka kde film ve vyjadřování jakýchkoliv pocitů končí, tam většinou kniha začíná. Nejsem čtenář knižní předlohy, takže nemá cenu říkat, jak je to a to jiné, nemá cenu porovnávat s originálem a s odstupem si leckdy říkám, že mnohdy je skutečně lepší znát jen adaptaci, člověk se pak totiž mnohem více dívá na film, jako na dílo, než na film, jako adaptaci - divák se může mnohem více soustředit na filmové prvky, nemusí se obtěžovat s automatickým porovnáváním, filmový jazyk je mu pak mnohem bližší a nemusí se bát rozdílů standartů odlišných médií.
Parfém: Příběh vraha je ale svou podstatou takovým nadfilmem, protože se nesnaží využít obraz pouze k vyprávění, nebo dramatizaci, ale snaží se vizuální vynalézavostí atakovat na čichové buňky. Věřte tomu nebo ne, může vám to znít divně, Tykwerovi se ale podařilo velmi neobvyklým způsobem vyjádřit to, co jeho hlavní postava cítí a to nejen vnitřně, ale i co se čichových buněk týče. Pomocí sletu podmanivých, do posledního puntíku promyšlených záběrů se mu daří celý příběh obohatit o novou dimenzi. Divák se do vypravěčského stylu tak vcítí, že se pachtí po tom cítit s postavou, leckdy jsem se načapal, že jsem si snažil přičichnout k nabízenému obrazu, nebo naopak vyhledával pachy v sále. Tykwerova verze je tak dost možná mnohem působivější, než sama knižní předloha, protože film v tomto případě na diváka tlačí mnohem intenzivněji a jelikož si člověk nemusí vykládat látku po svém, ale je mu předkládána mistrně "překódovaná", tak se mu dostává mnohem ucelenějších a hlavně zkonkretizovaných pocitů.
V počátcích kinematografie (dokonce ještě před zvukem) existovala kina, kde byl divácký zážitek zatraktizován tím, že na každém místě k sezení byl zvláštní balíček aromatických vzorků, ke kterým si divák mohl v konkrétní okamžik přičichnout, aby tak znásobil zážitek ze zprostředkovaného materiálu. A zážitek se tak skutečně zintenzivní, stejně tak, jako se dnes zintenzivní v kinech IMAX. Sama myšlenka tohoto filmu přímo evokuje, aby tvůrci něco takového zkusili také, díky Tykwerovi to ale vůbec není potřeba. Jeho nádherná obrazová kompozice je tak výmluvná, že vám vůni zprostředkuje vizuálně. Hodně tomu také pomáhá vskutku skvělá kamera, která letos patří k tomu nejlepšímu, co v kinech uvidíte. Spolupráce s Frankem Griebem, se kterým Tykwer pracuje už od Loly, v Parfému kulminuje. To není znatelné jen poetickou hloubkou záběrů, ale také malebností a umem jemného zobrazení, díky kterým je pocit vůní na blízku v okamžiku sledování filmu tak aktuální.
Samotný příběh, který se (pokud podle dostupných materiálů mohu posoudit) drží striktně knihy, je místy možná trochu překombinovaný. Jean Baptiste se narodil jako nechtěné dítě, takže skončil v dětském domově. Postupně se sice dostal do otrockých prací, matička příroda ho ale obdařila nadlidsky vyspělým čichem, který mu předsuzoval budoucnost někde úplně jinde. Není divu, že Jean nakonec skončí jako parfumér. Postupem času ale začne dychtit po vůních sličných panen, které se ale uchovávají jen těžko...leda, že by zabil...
Abnormální příběh je díky nahoře pochvalovanému podání uvěřitelný a divák nemá nutkání se nad něčím zamýšlet, horší je to ale postupem času. Scénář má několik zjednodušujících mezer, jako třeba neschopnost policie vraha identifikovat, nebo naopak přemrštěných gradací, jakou je bezpochyby samo finále. V Parfému ale nejde tolik o onen příběh, jako o samotnou postavu, její pocity a její pohnutky, které ji vedou až k hříšnému zločinu. Těžko říct, jestli je to režií, nebo naturou postavy samotné, ale i přes to, jak nelidsky se Baptiste chová, se s ním velmi snadno sympatizuje. Snad díky Benu Whishawovi, který umí skvěle vystihnout postavu, jež je posedlá, svým způsobem bestie, kvůli výrazu smutného štěněte by jí ale leckdo leccos odpustil. Intenzivnost jeho pocitů na diváka z plátna sálá a ať už to přisuzujete režii, scénáři, kameře, představiteli, nebo všem dohromady (to bych doporučoval), jedno je jisté - Parfém: Příběh vraha funguje téměř bezchybně.
Ohromnou pochvalu - ačkoliv už si s tím chválením příjdu trochu trapně- si zaslouží také soundtrack. Orchestrální podkres se zprvu může zdát nenápadný, to je ale jenom ticho před bouří. Jak postupně film graduje (a veřte, že poslední půl hodina je jedna velká dramatická a emociální bomba), jeho síla se zvyšuje a ve finále graduje tak silně, že skoro zastírá podstatu samotné scény (což je rozhodně dobře, ve finálních orgiích live je sice skvěle vystižena podstata životní cesty našeho hrdiny, nebýt ale emotivní hudby, šla by většina scény do háje).
Vše už bylo řečeno a také o tom vypovídá vysoké hodnocení - Parfém je natolik silným zážitkem, že ve vás jednoduše musí zanechat nějakou stopu, vzpomínku, emociální pohnutku...nebo chuť očichávat okolí. Díky dokonalému řemeslnému souladu všech tvůrců není co dodat, není skoro co vyčítat. Jedná se o čistou filmařinu, která se do mysli diváka zapíše jako vzor pro podobná díla, odteď už budete podobné filmy srovnávat jen s Parfémem. Přičtěte si vskutku grandiózní finále a nemáme se o čem bavit. Parfém je rozhodně jeden z nejzajímavějších filmů roku, který po shlédnutí v mysli jenom zraje...a je tak dokonale namíchaný, že jeho vůně nikdy nevyčpí.
Datum: 30.11.2006 21:28 | FILM: 
Autor: Štěpán Čermák