| Země: | USA
|
| Žánr: | Drama
|
| Rok: | 2006 |
| Režie: | Alejandro González Inárritu
|
| Scénář: | Guillermo Arriaga
|
| Kamera: | Rodrigo Prieto
|
| Hudba: | Gustavo Santaolalla
|
| Hrají: | Adriana Barraza, Lynsey Beauchamp, Mohammed Bennani, Gael García Bernal, Cate Blanchett, Paul Terrell Clayton, Fernandez Mattos Dulce, Nathan Gamble, Jamie McBride, Brad Pitt, Koji Yakusho
|
CZE premiéra: 22.2.2007
Babel
. : Info o filmu
. : Hodnocení uživatelů ( film hodnotil 1 uživatel )
Yetti   |
. : Recenze
Proplétání lidských osudů je oblíbenou hříčkou scénáristů. Několik různých lidských osudů na první pohled zcela nesouvisejících, mezi kterými se táhnou tenké hedvábné spojnice a utváří jeden velký celek. Měl-li bych v pár větách říci, o čem Babel (distributoři ponechali název, protože se natáčí Babylon a oni nechtějí, aby došlo v budoucnu k záměně) je, byli bychom tu buď hrozivě dlouho nebo byste ani nedosedli do křesel.
Kdybych si nepřečetl distribuční materiály, pravděpodobně bych začal jinak. Běžně se jimi neřídím, protože jejich úkolem je vyzdvihnout i hrozný film. Na Babel jsem se ale podíval blíže, jelikož nemám slov. Příběh několika lidí po celém světě? To už tu několikrát bylo. Prakticky se jednou ročně minimálně jeden obdobný snímek objeví (níže vysvětlím). Co je na něm tedy tak zvláštního?
Příběhy jsou schválně rozloženy do různých světových stran. Do Japonska, Mexika a dvakrát Maroka. Čtyři nevinně začínající příběhy, které se někde zvrtnou a proto jsou zajímavé. V každém příběhu dochází ke střetu dvou jazyků. V Japonsku japonština a znaková řeč, v Maroku angličtina a arabština, v Mexiku španělština a angličtina. Bez materiálů bych si asi skutečnost pěkně prolnutých jazyků (multikulturního přístupu si nevšimnout nelze) neuvědomil.
Pocit, jako bych už Babel někdy recenzoval je zde pořád. Je mírně stylizován do Syriany, tragédií do Obchodníka se smrtí. Spíše se ale stále blíže přibližuje k Syrianě, protože právě ta má podobný styl vyprávění. Několik postav, které se nikdy nepotkají a přesto jsou spolu spojeni. Tragické příběhy lidí, kteří nemají na výběr a osud si s nimi zahrává. Všudypřítomný zmatek a životní nespravedlnost. Proč právě oni? Proč právě teď? Proč právě tady?
Přeskočíme depresivní část reality snímku a přejděme na chvíli k technickým záležitostem. Styl Alejandra Gonzáleze Inárritu je poznat už od začátku. Vzpomeneme-li si na 21 gramů nebo Amores Peros, jeho osobitý look povětšinou ruční kamery si připomene každý. Japonsko je bráno podobně jako Ztraceno v překladu (nebo je to možná tím Japonskem:-). Syrianě se podobá film kamerově nadmíru, možná proto mi přišel Babel povědomý. Povšimněme si též prakticky totální absence hudby. Pokud už se ve filmu vyskytuje (mexická svatba), je sladěna s obrazem natolik, že ji lze jen těžko postřehnout. Jinak jsme tichem a zvukovými efekty více a více nořeni do dojmu tvrdé reality hrdinů.
Kromě Cate Blanchett a Brada Pitta se těžko dočkáme známých tváří. Právě oni dva jsou hlavní trámem celého filmu. Dvojice, bez které bychom se nedozvěděli o těch okolo. Možná (spíš určitě) to byl režisérův záměr. Chce ukázat, že kolem těch dvou, které známe, se odehrává spousta příběhů s lidmi, jejichž tváře nám nic neříkají. S lidmi, které potkáváme každý den na ulici a každý z nich má příběh. Příběh, který by stál za film a Babel to dokazuje.
Jenže? Už to tu bylo a je to tu téměř každým rokem. Film, který nás donutí přemýšlet nad tím, proč jsme nešťastní. Který nás má dovést k jedinému možnému cíli a to zjištění, že jsme vlastně šťastní. Že můžeme být šťastní, že máme možnost platit daně, nájmy, dostávat od profesorů za pět. Že máme štěstí, že máme možnost vést v jistých mezích klidný život. Že máme štěstí, že jsme obyčejní a máme zůstat tam, kde jsme. Za chvíli by bylo přeŽEžováno a tak to utnu. Babel stojí za shlédnutí už kvůli maskérsky dodělaným vráskám Brada Pitta. Film je řemeslnicky moc pěkně natočen a člověk po něm má i vcelku dobrou náladu (že?). Můžeme jen čekat, jak se za pár hodin vyšvihne v síni Oscarů (6 nominací).
Proplétání lidských osudů je oblíbenou hříčkou scénáristů. Několik různých lidských osudů na první pohled zcela nesouvisejících, mezi kterými se táhnou tenké hedvábné spojnice a utváří jeden velký celek. Měl-li bych v pár větách říci, o čem Babel (distributoři ponechali název, protože se natáčí Babylon a oni nechtějí, aby došlo v budoucnu k záměně) je, byli bychom tu buď hrozivě dlouho nebo byste ani nedosedli do křesel.
Kdybych si nepřečetl distribuční materiály, pravděpodobně bych začal jinak. Běžně se jimi neřídím, protože jejich úkolem je vyzdvihnout i hrozný film. Na Babel jsem se ale podíval blíže, jelikož nemám slov. Příběh několika lidí po celém světě? To už tu několikrát bylo. Prakticky se jednou ročně minimálně jeden obdobný snímek objeví (níže vysvětlím). Co je na něm tedy tak zvláštního?
Příběhy jsou schválně rozloženy do různých světových stran. Do Japonska, Mexika a dvakrát Maroka. Čtyři nevinně začínající příběhy, které se někde zvrtnou a proto jsou zajímavé. V každém příběhu dochází ke střetu dvou jazyků. V Japonsku japonština a znaková řeč, v Maroku angličtina a arabština, v Mexiku španělština a angličtina. Bez materiálů bych si asi skutečnost pěkně prolnutých jazyků (multikulturního přístupu si nevšimnout nelze) neuvědomil.
Pocit, jako bych už Babel někdy recenzoval je zde pořád. Je mírně stylizován do Syriany, tragédií do Obchodníka se smrtí. Spíše se ale stále blíže přibližuje k Syrianě, protože právě ta má podobný styl vyprávění. Několik postav, které se nikdy nepotkají a přesto jsou spolu spojeni. Tragické příběhy lidí, kteří nemají na výběr a osud si s nimi zahrává. Všudypřítomný zmatek a životní nespravedlnost. Proč právě oni? Proč právě teď? Proč právě tady?
Přeskočíme depresivní část reality snímku a přejděme na chvíli k technickým záležitostem. Styl Alejandra Gonzáleze Inárritu je poznat už od začátku. Vzpomeneme-li si na 21 gramů nebo Amores Peros, jeho osobitý look povětšinou ruční kamery si připomene každý. Japonsko je bráno podobně jako Ztraceno v překladu (nebo je to možná tím Japonskem:-). Syrianě se podobá film kamerově nadmíru, možná proto mi přišel Babel povědomý. Povšimněme si též prakticky totální absence hudby. Pokud už se ve filmu vyskytuje (mexická svatba), je sladěna s obrazem natolik, že ji lze jen těžko postřehnout. Jinak jsme tichem a zvukovými efekty více a více nořeni do dojmu tvrdé reality hrdinů.
Kromě Cate Blanchett a Brada Pitta se těžko dočkáme známých tváří. Právě oni dva jsou hlavní trámem celého filmu. Dvojice, bez které bychom se nedozvěděli o těch okolo. Možná (spíš určitě) to byl režisérův záměr. Chce ukázat, že kolem těch dvou, které známe, se odehrává spousta příběhů s lidmi, jejichž tváře nám nic neříkají. S lidmi, které potkáváme každý den na ulici a každý z nich má příběh. Příběh, který by stál za film a Babel to dokazuje.
Jenže? Už to tu bylo a je to tu téměř každým rokem. Film, který nás donutí přemýšlet nad tím, proč jsme nešťastní. Který nás má dovést k jedinému možnému cíli a to zjištění, že jsme vlastně šťastní. Že můžeme být šťastní, že máme možnost platit daně, nájmy, dostávat od profesorů za pět. Že máme štěstí, že máme možnost vést v jistých mezích klidný život. Že máme štěstí, že jsme obyčejní a máme zůstat tam, kde jsme. Za chvíli by bylo přeŽEžováno a tak to utnu. Babel stojí za shlédnutí už kvůli maskérsky dodělaným vráskám Brada Pitta. Film je řemeslnicky moc pěkně natočen a člověk po něm má i vcelku dobrou náladu (že?). Můžeme jen čekat, jak se za pár hodin vyšvihne v síni Oscarů (6 nominací).
Datum: 26.2.2007 00:35 | FILM: 
Autor: Jiří Sádek